Šermířský mistr Domenico Angelo (1717-1802)

Úvodní kapitola Angelovy knihy The School of Fencing z pera českého překladatele

Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených ? u mistrů šermu by se tato myšlenka dala parafrázovat i anglickým publish or perish ? z nespočtu mistrů od renesance až dodnes máme povědomí jen o těch, kteří po sobě zanechali písemnou formu své metodiky. Mezi nimi vyniká Domenico Angelo Malevolti Tremamondo (1717?1802) jako jeden z nejvěhlasnějších mistrů šermu osmnáctého století.

 

Domenico Angelo kolem roku 1760. Kresba John Gwynn, rytina W. W. Ryland.

,Domenico se narodil v italském přístavním městě Livornu 6. února 1717 jako jeden ze šesti bratrů; měl také několik sester. Jako mnoho jeho současníků, kteří tak či onak vynikli na společenském žebříčku, ani on si nedělal příliš starostí s ustálenou podobou svého jména. Dokonce i v právních dokumentech se podepisoval podle rozmaru tu jako Domenico Angelo Malevolti, Angelo Malevolti, anebo prostě Domenico Angelo a badatelům dalo mnoho práce objevit v livornské církevní matrice, že byl pokřtěn Angiolo Domenico Maria, syn Giovanniho Tremamonda, předního livornského obchodníka. Jeho matkou byla Catrina Angiola Malevolti a synova očividná záliba v matčině dívčím jméně údajně plynula z neurčitého povědomí o šlechtickém původu rodiny Malevolti. Během svých úspěšných let v Londýně se však ustálil na jméně Domenico Angelo, což znělo uším Angličanů jistě přirozeněji než dlouhý řetězec italských jmen. Na radu svého právníka však 11. května 1797 podepsal svou poslední vůli jako Domenico Angelo Tremamondo. Jeho vizitka nese jen prosté ANGELO.

Záliba ve zbraních byla patrně výraznou charakteristikou rodiny, neboť i jeho dva bratři se věnovali šermu jako své profesi, ačkoliv Domenicovy mezinárodní proslulosti nikdy nedosáhli. Svá učňovská léta prožil pod vedením Andrea Gianfaldoniho z Pisy, který předsedal livornské šermířské akademii. O tomto mistru není téměř nic známo, nicméně musel své profesi rozumět, jak svědčí úspěchy jeho syna Josepha. Ten získával šermířské vavříny po celé Itálii, až nakonec jeho proslulost dosáhla do Francie, kde porážel věhlasné mistry v Marseilles, v Lyonu a nakonec v Paříži. Konečně stanul tváří v tvář jinému neporazitelnému mistru té doby, rytíři Saint-Georgesovi. Rytíř dlouho odmítal s Faldonim se střetnout, ale nakonec jej veřejné mínění přinutilo pro čest Francie výzvu přijmout. Proslulý mulat podlehl Italovi tři ku čtyřem, avšak Faldoni podle vlastního tvrzení zvítězil spíše dílem náhody než lepší techniky; St-Georges si získal jeho nehynoucí respekt.

Ale vraťme se k Domenicovi. Mladý kavalír z bohaté rodiny mohl věnovat svůj čas šermu, jezdectví a tanci, tak jak to bylo tehdy v jeho společenské třídě obvyklé. K tomuto vzdělání patřilo i cestování, a tak poté, co procestoval rodnou Itálii, vydal se do Paříže. To už ale na přání svého benevolentního otce, který usoudil, že šestadvacetiletý mladík by se měl naučit jeho řemeslu, aby později mohl převzít rodinný podnik. V Paříži měl proniknout do tajů mezinárodního obchodu. Nic takového však neměl mladý Domenico v úmyslu. Stejně jako pařížská zlatá mládež se i nadále věnoval šermu, jezdectví, tanci a dalším radovánkám. Nevíme, co na to říkal jeho otec, ale jisté je, že starý pan Tremamondo svého nejoblíbenějšího syna i nadále finančně podporoval.

Ještě větší pozornost než šermu věnoval Domenico jezdectví, a to do značné hloubky; zdálo se, že drezúra, výuka jízdy a zběhlost ve starosti o koně se stanou jeho skutečným zaměstnáním. Tyto dovednosti získával pod vedením monsieura de La Guerini?re, v té době nejvěhlasnějšího muže dané profese. Šerm ovšem nezanedbával, naopak, bral lekce u mistra Teillagoryho. Byl to v té době jeden z nejproslulejších šermířských mistrů, ačkoliv jeho mladší současník, La Bo?essi?re syn, o něm řekl: ?Je to malý muž a nikdy to nebyl dobrý šermíř?. Nicméně s respektem dodal: ?Zná své řemeslo důkladně a dovedl je k dokonalosti?. Musel to být skutečně vynikající mistr, neboť v pozdějším díle jeho žáka, L?École des Armes, nenajdeme žádné stopy italského šermířského stylu, je to metodika výhradně v duchu tradičního francouzského šermířského umění. Dodejme ještě, že umění tanečnímu se Domenico učil u další proslulého mistra svého řemesla, Gaetana Balthasara Vestriseho, prvního tanečníka Opery. Takto zaneprázdněn prožil mladý Ital v Paříži dalších deset let. Jakožto člen vybrané společnosti si udělal řadu známostí v nejvyšších kruzích, z nichž některé se mu později budou hodit v Londýně.

V Paříži mu prozatím nic nechybělo a kdoví, jak dlouho by tu ještě pobýval, kdyby mu do života nezasáhla romance. Když šermoval na exhibičním turnaji v hotelu Duc de Nivernais, všimla si pohledného Itala paní Margaret Woffingtonová, herečka tou dobou na návštěvě Paříže. Krásná Irka, unesená okamžikem, věnovala Domenicovi květiny odepjaté ze svých šatů. Domenico květiny nejprve políbil a potom si je připnul na prsa a vyzval ostatní soupeře, aby se pokusili odseknout jediný kvítek. Legenda praví, že se to skutečně žádnému z nich nepodařilo. Vzájemný obdiv se změnil ve vzájemnou náklonnost, a tak když se Margaret vracela do Anglie, Domenico ji doprovázel. Zamilovaný pár se zastavil nejprve v Londýně a potom v Dublinu, kde byla Margaret vůdčí subretou. Také zde Domenico uzavřel řadu přátelství. Na konci sezóny se pár vrátil zpět do Londýna, ale zdálo se, že po prvním vzplanutí city obou chladnou. Ať už tomu bylo jakkoliv, Domenico se náhle na první pohled zamiloval do slečny Elizabeth Johnsonové, dcery zesnulého kapitána válečného námořnictva. Říká se, že Margaret podporovala vztah, který nakonec vyvrcholil roku 1755 sňatkem. Domenico byl v té době již 38letý zralý muž, zatímco Elizabeth bylo sedmnáct. Nicméně byla to šťastná volba a manželství jim vydrželo po celé jejich dlouhé životy. V Domenicově životě tak nastala nová etapa.

Zpočátku byl život mladého páru vcelku skromný; zdá se, že signora Tremamonda konečně přestalo bavit podporovat dospělého syna bez stálého zaměstnání. Nicméně na Domenica se usmálo štěstí v podobě mladého hraběte z Pembroku a Montgomery, který se právě vrátil z okružní cesty po evropských městech. Tu tehdy absolvovali mladí šlechtici jako součást vzdělání. Herbert, desátý hrabě z Pembroku, se vášnivě věnoval jezdectví; jeden z řady jeho učitelů na kontinentě mu poradil, aby po návratu vyhledal Domenica. Což hrabě také učinil a nabídl Domenicovi místo écuyera, neboli jakéhosi štolby ve své jezdecké školy. Oba muže později spojovalo i přátelství, takže spíše než o zaměstnance se v případě Domenica jednalo o kolegu a společníka. V průběhu sedmileté války byl Pembroke ustanoven velitelem jízdního pluku a vzhledem k tomu, že v té době byl výcvik jízdního mužstva prabídný, požádal Domenica, aby se věnoval nejenom výuce bohatých civilistů v jezdectví, ale také aby dohlédl na výcvik důstojníků, kteří potom měli nabyté zkušenosti předávat mužstvu. Tímto způsobem se Domenico seznámil s dalšími vlivnými členy londýnské společnosti a postupně si mezi nimi vybudoval pevné místo. V roce 1758 jeho přítel Pembroke našel příležitost představit jej králi. Předváděli mu koně jménem Monarch a Jeho Veličenstvo projevilo zájem vidět také ukázku jezdeckého umění. Po exhibici měl král prohlásit: ?Pan Angelo je nejelegantnější jezdec v Evropě?. To je poprvé, co slyšíme o Domenicovi pod jménem, které měl v budoucnosti proslavit. Je možné, že loajální Ital vzal králova slova jako pokyn toto jméno užívat.

Domenico Angelo kolem roku 1788.

Tím královská přízeň neskončila. Augusta, vdova po Frederickovi, princi z Walesu, ustanovila šťastného Angela učitelem jezdectví a šermu pro své syny, Jiřího, prince z Walesu (pozdějšího krále Jiřího III.) a Edwarda, vévodu z Yorku. Kromě toho mu poskytla vhodné prostory pro výuku nedaleko svého paláce, kam se Angelo nastěhoval v roce 1759 s manželkou a tříletým synem Henrym. Ačkoliv Augusta ustanovila Angela učitelem jezdectví i šermu, zdá se, že druhou profesi vyučoval jako amatér, nikoliv jako profesionální maître d?armes. Angelo by možná dožil život jako vyhledávaný učitel jezdectví, na něhož by se brzy zapomnělo, a nikoliv jako nesmrtelný mistr šermu, kdyby nezasáhla ? jako tolikrát v jeho životě ? náhoda.

V té době se v Londýně objevil jistý Dr. Keyes, údajně proslulý irský amatérský šermíř. Nutno si uvědomit, že tehdy pořádané šermířské akademie a exhibiční turnaje byly novinkou, z duelové praktiky se zvolna stával sport, a veřejné produkce se těšily obrovskému zájmu platícího publika; vynikající šermíři se těšili podobné slávě jako dnes třeba hráči tenisu. Klasický šerm, ?nezrychlený? elektrickou signalizací zásahů, byl divákům čitelný a tribuny ? na rozdíl od dneška, kdy na nich sedí několik málo rodinných příslušníků a kamarádů sportovních šermířů ? byly plné nadšených diváků. Tak tedy, Dr. Keyes vyjádřil přání utkat se s Angelem v přátelském assaultu. Angelo neviděl důvod, proč by si nemohl vyměnit pár zásahů s kolegou amatérským šermířem, a tak souhlasil s utkáním, jež bylo domluveno v taverně Doškový dům v ulici Svatého Jakuba.

Je pravděpodobné, že v celé akci měl prsty Thomas Sheridan, s kterým se Angelo seznámil v Dublinu a s nímž jej pojilo celoživotní přátelství. Když se dostavil na místo, zjistil ke svému ohromení, že obrovský sál je naplněn vznešenou společností, v jejíchž řadách bylo mnoho urozených dam. Angelo přišel s hrabětem z Pembroke oblečen v jezdecký úbor, neboť neočekával oficiální událost, a tak se všem za svůj úbor zdvořile omluvil. Doktor soupeře pozdravil tónem řezníka, chystajícího se porazit ovci a nabídl mu sklenici brandy. Angelo odmítl s tím, že nepije. Nato doktor vytasil dvě ohromné zbraně a chystal ke krátkému procesu.

Je nutno mít na paměti, že tehdejší kordíky jakož i cvičné flerety se nikterak nepodobaly dnešním sportovním zbraním, lehkým jako peříčko. Navíc soupeři šermovali bez masek, přestože je zavedl již La Bo?essi?re otec; byly považovány za nehodné gentlemana a sám Angelo je později ve své škole zakazoval. Šermovalo se tudíž v lehkém záklonu (s ohledem na oči), o tempu a rychlé změně místa se nedalo mluvit a očekávalo se, že v rámci dobrých mravů budou lehké zásahy končit jedině na soupeřově hrudi a že mu bude dopřán čas, aby se vrátil z výpadu na střeh. V důsledku toho připomínalo šermířské utkání tenis, kdy se výpady, kryty, riposty a kontra-riposty střídaly jedna po druhé, než byly zakončeny zásahem. To vše byla poněkud pomalá, byť dynamická a elegantní akademická hra.

Doktor ovšem začal po ?dublinsku?, nikoliv v duchu londýnské etikety, a snažil se prudkými údery a zuřivými útoky Angela zasáhnout. Domenico ovšem lehkou rukou uhýbal jeho úhozům, nedovolil mu zavázat čepel a elegantními pohyby zápěstí kryl jeho stále zuřivější útoky. Klidný Ital si se stále unavenějším Irem očividně hrál. Doktor se jej dokonce snažil zastrašit výkřiky a dupáním, ale jediným výsledkem bylo, že mu Angelo vyrazil kordík z ruky. Galantně mu jej podal a doktor zaútočil, aniž by počkal, až se soupeř znovu postaví na střeh. Angelo ještě chvíli odrážel jeho pokusy, nakonec však usoudil, že obecenstvo se už pobavilo dost a odlišným způsobem než poprvé mu vyrazil zbraň z ruky; předtím mu ještě uštědřil tucet dokonalých zásahů do prsou.

Vítězi bouřlivě aplaudovali dokonce i přátelé irského doktora, ale on společně s Pembrokem zmizel ?po anglicku?. Nicméně událost nezapadla bez povšimnutí. Naopak, získala Angelovi značnou proslulost a z mnoha stran byl vyzýván, aby se věnoval výuce šermu profesionálně. Nakonec podlehl naléhání i svého přítele Pembroka a jeho paní a při své jezdecké škole otevřel školu šermířskou.

Carlisle House jak vyhlížel v roce 1939.

Pokud snad nebyl Angelo šlechticem rodem, tak určitě byl šlechticem ducha. Aby měla jeho škola patřičnou úroveň a vyhovovala jak jeho vysokým požadavkům, tak urozeným návštěvníkům, koupil v roce 1761 Carlisle House a zařídil zde reprezentativní šermířskou akademii. Prvním jeho žákem byl vévoda z Devonshiru; v následujících letech většina známých osobností druhé poloviny osmnáctého století prošla pod kovaným obloukem vchodu, aby zde brala hodiny jezdectví či šermu ? anebo obojího, anebo prostě jenom jako návštěvníci Angelovy rodiny. Seznam předplatitelů nádherného foliového alba nazvaného École des Armes dokazuje, že Angelo měl v letech 1762?1763 nejméně 236 žáků a řada jmen z tohoto seznamu má dodnes místo v anglické historii. Kromě nich tu ovšem byli i vybraní žáci ve věku šestnácti až osmnácti let méně zvučných jmen, kteří tu za roční plat 100 guineí měli kromě výuky zaručeno také ubytování a stravu. Dodejme, že kromě jezdectví a šermu je Angelo vyučoval také společenskému chování. O tato místa byl neobyčejný zájem. Carlisle House se také stal místem setkávání vybrané společnosti umělců, herců, literátů a hudebníků, včetně proslulé postavy záhadného rytíře d?Eon a bezpočtu dalších. Mezi Angelovy žáky patřili i nadále členové královské rodiny. Angelo se tak stal veřejně známou a oblíbenou osobností, byl ztělesněním jak jezdeckého, tak šermířského umění, ale především zdvořilým mužem vybraného chování a ryzího charakteru. Jeho roční příjem, jak se pochlubil jeho syn Henry, činil 4000 liber, které ?utrácel jako gentleman?. K dovršení jeho věhlasu chyběla už jen jediná věc: vydání učebnice šermu, což bylo již od dob Marozzových považováno za závaznou povinnost každého šermířského mistra, dbalého své cti.

* * *

V uplynulých čtyřech století dostálo ?povinnosti? publikovat tolik šermířských mistrů, že dnes se rukopisy či knihy o šermu počítají na tisíce. Většina těch starších vyšla v dvanácterkovém formátu, snad proto, že se dal snadno uložit do kapsy, nicméně existovaly formáty jako oktáv a občas kvart, ale za 400 let byly vydány pouze dvě knihy o šermu ve formátu folio (přibližný rozměr 420 x 300 mm). Tou první knihou byla Academie de l?Espée Girarda Thibaulta z Antverp, vydaná roku 1628 (v tiráži je uvedeno 1630). Jak poznamenává J. D. Aylward, ?Když se dlouho očekávané zjevení konečně objevilo, ukázalo se k všeobecnému ohromení, že Thibault strávil nekonečně času a peněz na zpodobnění systému šermu, který byl již před mnoha lety zavrhnut jako nereálný?. Nicméně z hlediska typografie se jedná o nádherné dílo.

Angelo Thibaltovo dílo patrně viděl, když žil v Paříži. Když na něj byl kolem roku 1760 činěn nátlak, aby vydal knižně svou vlastní školu šermu, není vyloučeno, že jej nádherný svazek inspiroval. Ačkoliv již nemohl očekávat, že by na jeho knihu netrpělivě čekalo půl Evropy, přesto nalezl neméně než 236 šlechticů a gentlemanů, kteří byli hotovi přispět finančně na vydání díla, které bude nejen krásné, ale bude mít také nespornou praktickou hodnotu. První vydání napsal autor francouzsky; není divu, praktikoval šerm ve Francii deset let. Kniha byla ilustrována 47 rytinami podle maleb Johna Gwynna Delina. Toto mistrovské dílo umělec koncipoval podle postavení skutečných šermířů, z nichž jedním byl sám Angelo. Malby byly přeneseny rytím na měděné desky; vzhledem k náročné práci muselo být rytců určitě více. Podle jejich signatur na rytinách lze snadno rozlišit kdo a kolik tabulí zhotovil. První vydání spatřilo světlo světa v roce 1763, bylo to obdélníkové folio vázané v kartonu s koženým hřbetem s rudou ražbou. Vydavateli byli R. & J. Dodsley. Několik málo exemplářů svázaných v olivově zeleném safiánu bylo určeno pro krále, prince a příslušníky vysoké šlechty. Král obdržel originální Gwynnovy malby; ty jsou dnes údajně nezvěstné.

Úspěch École des Armes byl takový, že druhé vydání vytiskl S. Hooper již v roce 1765; tentokrát byl francouzský text doplněn souběžně textem anglickým. Třetí vydání následovalo roku 1767.

Angelovi se dostalo nevídané cti, když text jeho knihy použili Denis Diderot a Jean le Rond d?Alembert, kteří sestavili dílo nazvané Encyclopedie, ou Dictionnaire raisonné des science, des artes et des métiers, neboli Encyklopedie čili naučný slovník věd, umění a řemesel. Encyklopedii tvořilo sedmnáct svazků textu a jedenáct svazků vyobrazení a byla vydávána v letech 1751?1772. Text Domenica Angela byl vybrán pro heslo Šerm. Carl A. Thimm ve své knize Complete Bibliography of Fencing and Duelling (1896) píše: ?Anglická verze textu z roku 1787 byla přeložena do francouzštiny a Diderot a d?Alembert ji reprodukovali ve své Encyklopedii společně s obrazovými tabulemi pod heslem Escrime.? To je však omyl. Heslo Escrime, o němž se Thimm zmiňuje, je přesné znění původního francouzského textu, který Angelo vydal v roce 1763. Jedinými změnami jsou vypuštění věnování a několik vět napsaných jako odkaz na Angličany; rovněž tu bylo provedeno několik gramatických změn. Encyklopedisté museli ovšem nechat původní rytiny přerýt na menší formáty. Použití textu šermířského mistra žijícího v Anglii muselo francouzské mistry šermu popudit. Diderot nicméně prohlásil, že kdyby našli lepší dílo, byli by je použili, ale žádné takové nenašli.

Stránka z Encyklopedie, heslo Šerm.

Mezi Angelovými francouzskými kritiky byl i Guillaume Danet, sám autor šermířského traktátu, který mu vytýkal takové anachronismu, jako je boj kordem a dýkou, kordem a pláštěm a kordem s lucernou, tedy praktiky nečestné, které jsou zastaralé ?dokonce i v Itálii?, natož v Paříži a Londýně. Danet si neuvědomil, že Angelo psal své dílo především pro mladé šlechtice, k jejichž vzdělání patřila ?velká cesta? po Evropě. Chtěl je prostě jen varovat, že v některých částech Itálie by se mohli setkat s těmito nečestnými způsoby boje, zajisté ne u šlechticů, ale u profesionálních zabijáků a lapků, navzdory tomu, že tyto praktiky byly i v Itálii postaveny mimo zákon.

Henry Angelo, rytina podle obrazu J. R. Smithe.

Domenicův syn Henry ?starší? (1756?1835, v některých pramenech Harry), ve snaze přiblížit otcovo dílo svým žákům, přesvědčil svého přítele, malíře Thomase Rowlandsona, aby původní dílo přeložil do angličtiny a pod názvem The School of Arms jej v roce 1787 vydal v kvartovém formátu. V tomto ?lidovém? vydání snížil množství tabulí ze čtyřiceti sedmi na čtyřicet, nechal udělat nové rytiny, zmenšil formát a i jinak se snažil vydat dílo co nejlevněji. Z tohoto textu vychází náš překlad, ale přihlédli jsme také k původním francouzské verzi; některé akce jsou tam vysvětleny jasněji než v anglickém překladu, v němž se sem tam něco ztratilo. Proto také knihu nevydáváme souběžně s anglickým textem; náš překlad z angličtiny je kompilací obou jazykových verzí. Kniha také vychází s původními 47 nádherně kolorovanými rytinami, což žádný zahraniční reprint nenabízí, alespoň pokud je nám známo. Zachovali jsme i typografii anglického vydání, včetně zařazení obsahu až na konec knihy (pod původním názvem Rejstřík). V Dodatcích v závěru knihy jsme se stručně zmínili o typologii kordíků a o jejich správném držení.

Domenico Angelo kolem roku 1790.

Osobní příspěvek Henryho Angela staršího k šermířské literatuře (kromě vydávání otcova díla) představuje album nazvané Hungarian and Highland Broadsword. Jednalo se o čtyřiadvacet tabulí nakreslených a vyrytých Rowlandsonem ?pod dohledem pánů H. Angela a syna, šermířských mistrů Dobrovolnického lehkého jezdectva v Londýně a Westminsteru, věnováno plukovníkovi Herriesovi?. Vytiskl C. Roworth v Londýně v letech 1798?1799. Nesmíme také zapomenout na Henryho vzpomínkovou knihu Reminiscences.

Publikační činnosti se věnovali i Henry Charles Angelo ?mladší? (1780?1852) ? např. Infantry Sword Exercises (1817) a také jeho syn (Angelo IV.) ? Bayonet Exercise (1853), ale to už s naší knihou nesouvisí.

Dodejme, že zakladatel dynastie Domenico Angelo, jehož potomci a následovníci pokračovali ve výuce šermu úspěšně až do konce 19. století, odešel na odpočinek v 76 letech (1793) a uchýlil se s dcerou Sophií do Etonu, kde ještě vyučoval šerm na Eton College.

* * *

Angelova Škola šermu vychází jednoznačně z francouzských praktik, často také z konkrétních textů (kompilace byly tehdy stejně běžné jako dnes), ale samozřejmě také z jeho vlastní praxe a vcelku nepřináší nic nového. Je to však srozumitelně napsaná příručka s tak dokonale ilustrujícími rytinami, že text doplňují naprosto kongeniálně; kromě toho je to ucelený souhrn metodiky moderního šermu kordíkem (fleretem).

Ojedinělá ilustrace ke kapitole o šermu kordíkem proti šavli.

Škola šermu vyniká však ještě v jednom ohledu. Je to první manuál svého druhu, jenž zdůrazňuje význam šermu více jako tělesného cvičení než jako přípravu na vražedný boj. Až do poloviny 18. století lidé, kteří byli nuceni řešit své spory zbraní, ať již okolnostmi, či stavovskou ctí, se mohli spolehnout jedině na obratnost své paže. Formální duel byl v Anglii postaven mimo zákon, a pokud během něj došlo k úmrtí, přeživší čelil obžalobě z vraždy. Ale zákon pohlížel tolerantně na případy ?náhodných? potyček, či předem nedomluvených střetů se zbraní v ruce. V takovém případě byla způsobená smrt souzena jako zabití a dalo se přihlížet k různým polehčujícím okolnostem. Z tohoto důvodu bylo hlavním cílem Angelových předchůdců naučit svěřence jak se účinně bránit chladnou zbraní a vracet úder.

Nicméně příslušníci vyšších tříd stále častěji nechávali své kordíky doma, takže riziko soubojů bylo nepatrné; navíc přicházely do módy palné zbraně, které v té době byly tak nepřesné, že případy zabití, ať již v regulérním či předstíraném duelu, byly velmi řídké. V důsledku toho mnoho jinak dobře platících žáků už necítilo potřebu podrobovat se náročnému a nákladnému výcviku u šermířského mistra a šermířské sály opouštěli.

Proto takoví prozíraví maîtres d?armes, k jakým Angelo rozhodně patřil, začali prosazovat myšlenku, že šerm je zdravým a elegantním cvičením, které je záhodno provozovat kvůli zlepšení držení těla a fyzické kondice.

Zároveň ale lstivý Angelo nemohl zklamat konzervativní klienty, kteří stále považovali svůj kordík za zbraň, nikoliv za součást kostýmu. Proto ve své knize názorně vysvětluje různé druhy odzbrojení protivníka, takže výsledkem duelu nemusí být smrt, ale spíše uražená ješitnost na straně poškozeného. Popravdě řečeno, tyto akce mohou být začátečníkovi nebezpečnější než oběti a k jejich účinnému zvládnutí a k získání potřebné rychlosti je nutný dlouhodobý dril; není divu, že pozdější mistři už od nich upustili.

Ať tak či onak, Aneglova kniha bezpochyby zastínila konkurenty přinejmenším na půl století. O dokonalosti jeho metodiky svědčí kromě jiného skutečnost, že výuka šermu fleretem ještě v polovině 20. století byla prakticky shodná s jeho školou a je základem i současného šermu fleretem, touto technickou zbraní, přestože některé jeho techniky byly opuštěny již ve století devatenáctém; jiné však přetrvaly v poněkud odlišné podobě dodnes. Šermíř, který by dnes prošel ucelenou školou moderního šermu fleretem, mohl by směle stanout proti žákům Angelovým ? a naopak. To se ovšem týká technické vybavenosti, nikoliv ochoty riskovat život.

Proto považujeme vydání českého překladu Angelova nesmrtelného díla nikoliv za kuriózní bibliofilii určenou sběratelům, ale za praktickou příručku k výuce klasického šermu 18. století pro stále se rozrůstající řady nadšenců, oživujících evropská bojová umění minulých staletí.

Anotace českého vydání je ZDE.

(c) Militaria, nakladatelství Elka Press.