Šerm holí vycházkovou a jiné kuriozity

Naštěstí se trochu vyznám v baritsu, v japonském způsobu zápasu, který mi byl nejednou náramně užitečný.

Sherlock Holmes

Nejstarší zbraní člověka byl nejspíš klacek, a tak nepřekvapuje, že zápasníci s holemi se vyskytují již na egyptské malbě v chrámu Medínit Habu a hole používané egyptskými pěšími bojovníky se našly i v hrobce faraóna Tutanchamona (14. stol. př. Kr.). Egyptští zápasníci byli vyzbrojeni holemi s jakousi formou záštity, tvořenou pravděpodobně tvrzenou nevydělanou kůží. Nálezy z Tutanchamonovy hrobky připomínají evropské krátké hole 18. a 19. století. Egyptští bojovníci jsou na malbách zpodobněni s jakýmsi krytem předloktí na levé paži, patrně to byla přivazovaná dřevěná destička. Na některých reliéfech jsou vyobrazeni s jakousi kónickou přilbou. Některé hole nalezené ve faraonově hrobce mají na jednom konci bronzovou hlavici; je možné, že boj holí se v Egyptě provozoval jako forma rituálu během pohřbů významných osob.

Pasáže ilustrující šerm dlouhou holí a samozřejmě také různými bojovými zbraněmi na dlouhém ratišti se vyskytují už v nejranějších šermířských traktátech. V Evropě se šerm holí praktikoval od středověku až do 1. světové války. Ale ještě dříve než v šermířských traktátech se zmínky o boji holí vyskytují v soudních spisech a právních výnosech. Tak například francouzský král Filip II. August oznamuje v srpnu 1215 Blance, hraběnce ze Champagne, „že se rozhodl, že v budoucnosti bojovníci nebudou moci bojovat s holemi, jejichž délka by přesáhla 3 stopy“ (asi 1 metr). První evropský rukopis zmiňující boj holí je z roku 1389 – jeho autorem je německý kněz Hanko Döbringer. Dále o holi píše Fiore Dei Liberi ve svém rukopise Flos Duellatorum a potom už je o boji holí zmínka téměř ve všech dochovaných šermířských knihách.

V Anglii byly ve středověku oblíbené hole dlouhé 2–3 metry (držely se jednou rukou uprostřed a druhou ve třetině délky), často na obou koncích okované. Ostatně nějaký druh hole či klacku se k obraně i útoku používal od nepaměti, vzpomeňme jen pravěké kyje či dřevěné „meče“ z nálezů v Grosses Moor. Posléze se vyvinuly nejrůznější více či méně specializované zbraně, ať již vzniklé ze zemědělského nářadí, či jako cvičné zbraně pro nácvik boje nebezpečnějšími zbraněmi (například bambusový meč pro japonský šerm kendó jako průprava pro boj katanou). Výcvik v šermu jak dřevcovými zbraněmi, tak dlouhou holí má ve svém díle ještě Joachim Meyer (1570). Od takových zbraní vedl vývoj až k dnešním teleskopickým obuškům, policejním nunčakům a podobně.

Ti, kteří si v minulosti nemohli dovolit nákladnou zbraň s kvalitní ocelovou čepelí, nacvičovali šerm krátkými holemi (jak je to ostatně v „historickém“ šermu obvyklé dodnes). Potyky s krátkou holí či palicí patřily k lidovým kratochvílím a na anglickém venkově se dokonce pořádaly soutěže a turnaje o ceny. Byl povolen jenom sek, nikoliv bod. Seky se vedly ze zápěstí a kryty se prováděly jen v pronaci. Byla to technika podobná šermu šavlí s využitím máchů. Koncem 17. století se hole přestalo k boji používat, výuka šermu se zaměřila spíše na krátké chladné zbraně. Šerm holí ovšem přežíval jako lidová atrakce při nejrůznějších příležitostech, jako byly trhy a poutě, a postupně se z něj vyvinulo sportovní odvětví.

Sportovní hole 18. století měly jakousi záštitu spletenou z rákosu, později zpevněnou kusem tvrdé hovězí kůže. Jasanová hůl byla asi metr dlouhá a dva a půl centimetru silná. Šerm holí se praktikoval v Anglii ještě ve 20. letech minulého století, hlavně ve státních školách, ale například také při výcviku kadetů amerického námořnictva jako praktické cvičení pro šerm námořním tesákem.

Časem byly v Anglii povoleny i body a seky na nohy, ačkoliv je mnozí považovali na unfair. Sir Alfred Hutton vzpomíná ve své knize na incident, k němuž došlo v šermírně Henryho Angela v Londýně koncem 50. let 19. století. Jistý pan Rolland čelil v utkání seržantu královského dělostřelectva T., který jej nečestně poranil v předchozím utkání, když jej sekl do vnitřní strany nohy (nepřipomíná to Jarnacův sek?), přestože se oba šermíři domluvili, že se takovým ranám vyhnou. Pan Rolland dal v tomto utkání surovci za vyučenou, ale notorického rváče to nenapravilo, takže nakonec jej při jiné příležitosti jeho soupeř zmlátil koženým krytem jílce a mistr Angelo mu ještě přidal kopanec, aby se už víckrát do šermírny nevracel.

Zmíněný sir Alfred má ve své knize Cold Steel (učebnice šermu šavlí z roku 1889) také kapitolu o šermu velkou holí. Nazývá tak „dvouruční“ cvičnou ratanovou hůl o délce jeden a půl metru, aby ji tak odlišil od „jednoruční“ cvičné hole. Píše, že v italské a francouzské armádě slouží hůl k nácviku, jednak jako gymnastické cvičení, jednak jako průprava pro cviky s puškou a bodákem. Italský systém připomíná výcvik v šermu dvouručním mečem, jak jej učil Achille Marozzo (1536), zatímco francouzský systém připomíná šerm „starou anglickou krátkou holí“ (quarter-staff). Ve své metodice se Hutton přidržuje italského systému. Připojuje také tři stránky obecných rad, jak se bránit či útočit strážnickým obuškem (truncheon) a pro nácvik doporučuje kožený obušek velikosti a tvaru originálu s ratanovou holí uvnitř a vyplněný žíněmi. Píše, že tyto náhražky byly zkoušeny v Londýnském šermířském klubu a svému účelu naprosto vyhovovaly.

Po celé 19. a začátkem 20. století byly ve velké oblibě vycházkové hole. Žádný gentleman by nepřipustil, aby se na ulici objevil bez vycházkové hole (potažmo bez deštníku). Koneckonců hůl tvoří doplněk výstroje jak starých pánů, tak ovčáků, turistů, skautů i policistů.

Nejpopulárnějším propagátorem myšlenky sebeobrany a šermu vycházkovou holí byl patrně Angličan Edward William Barton-Wright.

Barton-Wright se narodil roku 1860 v Indii. Profesí byl „konzultačním inženýrem“. Povolání jej zavedlo na různá místa po světě; když se vrátil po třech letech pobytu v Japonsku v roce 1898 do Anglie, oznámil veřejnosti vytvoření „nového umění sebeobrany“. Vycházel přitom ze svých údajných předchozích studií „boxu, zápasu, šermu a savate “ a své nové umění nazval bartitsu, což bylo spojení jeho příjmení a slova džiu-džitsu – mělo se jednat o „sebeobranu všemi prostředky“; autor tvrdil, že jeho metodou se lze ubránit proti útokům všeho druhu. V letech 1899 až 1901 popsal své nové umění v sérii článků pro časopis Pearson’s Magazine; bylo to jakési propojení nejrůznějších japonských a evropských bojových praktik. Podobné snahy – propojit asijská a evropská bojová umění do jednotného systému (např. musado) – přineslo až 20. století, takže v tomto ohledu je nutno Barton-Wrighta považovat za průkopníka.

Barton-Wright popularizoval nový styl v řadě článků a přednášek a dokonce založil vlastní Akademii zbraní a kultury těla, známou pod neformálním názvem Klub bartitsu. Klub byl organizován po vzoru viktoriánských sportovních klubů a postupně zahrnoval celou škálu aktivit, kromě jiného i elektroterapii, výuku boxu, experimenty s historickým šermem pod vedením učitele scénického šermu Alfreda Huttona a další klubové aktivity. Ve své době patřil k nejmódnějším londýnským klubům, navštěvovaly jej mnohé celebrity, speciální lekce zde mohly absolvovat i dámy. Zakladatelovo očekávání bohaté klientely však bylo přeci jen přehnané a po určitých nepříznivých peripetiích klub začátkem roku 1902 zanikl.

Umění bartitsu by patrně dávno upadlo v zapomnění, nebýt jednoho z příběhů Sherlocka Holmese, v němž autor, Conan Doyle, vysvětluje vítězství slavného detektiva nad profesorem Moriartym u Reichenbašských vodopádů použitím záhadného bojového umění „baritsu“ – jedná se jednoznačně o záměrnou zkomoleninu názvu bartitsu.

Z hlediska šermu jako takového je pro nás nejzajímavější Barton-Wrightova metoda potyku vycházkovými holemi, tak jak ji popsal v lednovém čísle Pearson’s Magazine z roku 1901. Kromě jiného zde uvádí: Je nutné si uvědomit, že nové umění sebeobrany s vycházkovou holí, které tu představuji poprvé, se podstatně liší od šermu krátkou holí či šavlí; člověk může být klidně šampionem v zacházení se šavlí či krátkou holí, a přesto nemusí být vůbec schopen použít účinně vycházkou hůl k sebeobraně. Prostým a postačujícím důvodem je skutečnost, že jak krátká hůl, tak šavle vykrývá sek košem, zatímco pokud byste se snažili vykrýt sek vycházkovou holí – která koš nemá – stejným způsobem jako šavlí, úder by po holi sklouzl na obráncovu ruku a vyřadil by jej z činnosti. Aby tedy hůl fungovala skutečně jako prostředek sebeobrany, je nezbytné vykrýt úder takovým způsobem, aby sklouzl směrem od ruky, nikoliv k ní, a tak se předešlo riziku odzbrojení úderem na prsty. Po zhruba patnácti letech tvrdé práce byl takový systém vynalezen švýcarským profesorem šermu M. Vignym. V současné době jsem jej zařadil do vlastního systému sebeobrany nazvaného „Bartitsu“.

Tento článek inspiroval patrně i poněkud výstřední článek Sebeobrana na kole z téhož roku, v němž autor Marcus Tindal radí řadu vynalézavých technik, jak se bránit na bicyklu, mimo jiné pumpičkou, stříkací pistolí, anebo bicyklem samotným.

Dokonce i v Čechách vyšla publikace o šermu holí. Autorem útlé knížečky nazvané O rohování (box) a šermu holí dlouhou (baton), byl sokolský činovník JUDr. Jindřich Vaníček (věnoval se také šermu, jak o tom píšeme jinde) a příručka vyšla v Praze v roce 1898. Vhodnou hůl popisuje bratr Vaníček takto: „Náčiním potřebným jest rovný prut dřevěný průměru 1½ cm na hořením, 2 cm na dolením konci svém. Pro pružnost svou doporučuje se nejlépe líska. Délka batonu řídí se výší cvičencovou, kterému baton sahati má až ku bradě.“

Šerm holí se také dostal do řady vojenských manuálů jako průprava pro šerm šavlí či palašem, technika byla obdobná (máchy vedené z lokte) a povoleny byly i body. Tato disciplína byla oblíbená jak v Německu, tak ve Švýcarsku i Francii, kde se vyučovala na vojenské škole v Joinville.

Není bez zajímavosti, že instrukce, jak šermovat holí, zařadilo československé Ministerstvo obrany i do příručky Rukověť branné výchovy, a to společně s rohováním a jiu-jitsu do kapitoly Sebeobrana. Zdůvodnění významu těchto bojových umění pro moderního vojáka bylo zdůvodněno těmito slovy: „Voják v boji se snadno ocitá v postavení, že nemůže použít svých zbraní, ba může se i stát, že stojí nenadále sám beze zbraně tváří v tvář sokovi ozbrojenému. Ale proto není ještě ztracen, jen je-li dosti duchapřítomný a je-li vycvičen v boji zblízka.“ Umění boje zblízka učí všechny armády ostatně dodnes.

Hůl byla ostatně nejběžnější zbraní i v rukách civilistů. Ve Francii dokonce začátkem 19. století vznikl jakýsi cech řemeslníků, kteří pod jménem Les Compagnons cestovali po venkovu a předváděli své umění. V jejich rukách prý byla hůl hrozivou zbraní. Po polovině 19. století začaly vznikat sportovní kluby, kde se tento druh šermu provozoval, zároveň ale hůl získávala špatnou reputaci kvůli rvačkám apačů a jiných pochybných existencí, jak to popisovali například Balzac či Eugen Sue.

Postupně se vzhled zbraně koncem 19. století měnil, takže se vzdáleně podobala rapíru, ale popularita nového sportovního odvětví nebyla příliš velká. V Německu se vycházkové hole za prostředek systematické sebeobrany nepovažovaly, snad s výjimkou krátkého období v 19. století, kdy takzvané vycházkové hole Ziegenhainer sloužily jako obranná pomůcka rozhodčích při mensurních soubojích. K roku 1843 se připomíná incident, při němž se studenti z Jeny a Lipska porvali právě za použití podobných vycházkových holí. Původní „ziegenhainerovky“ byly vyrobeny z dřínového dřeva, jež ve starověku sloužilo k výrobě kopí a oštěpů. Některé typy svým tvarem připomínaly české sukovice, a stejně jako sukovité hole s mosaznou hlavicí ve tvaru Žižkovy hlavy byly v případě nutnosti jistě pádným obranným prostředkem, aniž by majitel ovládal nějaký konkrétní bojový systém.

V průběhu 19. a začátkem 20. století vycházela řada manuálů o šermu holí, z nějž se postupně stávalo umění sebeobrany. Umění obrany zbraní zvanou canne či baston (druh vycházkové hole) se rozvíjelo především ve Francii, ale i v Anglii, Irsku a v Itálii (bastone). Na rozdíl od delších holí se francouzská canne používala nejenom k seku (resp. úderu), ale také k bodu. Vedení zbraně se lišilo od podobných kratších holí opatřených záštitou tím, že mohly být uchopeny oběma rukama, či přehazovány z jedné ruky do druhé a seky se vedly metodou máchů, jež měly zmást útočníka; jednalo se vlastně o jakousi formu druhé intence. Body se vedly často oběma rukama, což umožňovalo silnější úder, a hůl tak bylo možné použít na kratší vzdálenost. Francouzské hole byly zhruba 1 m dlouhé, vyrobené z tvrdého dřeva a se zašpičatělým koncem. Při nácviku boje se používaly masky, rukavice, vycpané vesty a ochrany holení.

Boj s holí, tak jak se vyvinul od svých počátků v 19. století, standardizoval v 70. letech 20. století pro sportovní účely Francouz Maurice Sarry, propagátor řady bojových sportů. Dnes organizuje boje s holí pařížský Comité National de Canne de Combat et Bâton. Šermuje se jakousi formou velice lehké vycházkové hole, vyrobené z kaštanového dřeva a mírně zašpičatělé. Jako ochrana slouží vycpaná vesta a maska. Šerm holí jako systém sebeobrany adaptoval na začátku 20. století učitel bojových umění, vysloužilý švýcarský voják Pierre Vigny, který jej vyučoval nejprve v Ženevě (1898) a později v Londýně (1900–1911) – používal při tom nejenom vycházkové hole, ale i deštníky. V USA vyučoval unikátní systém boje s vycházkovou holí či deštníkem mistr šermu A. C. Cunningham, který svůj systém popsal v knize The Cane as a Weapon (1912).

Po první světové válce nastal úpadek zájmu o šerm či boj holí, nicméně ještě v roce 1923 publikuje britský důstojník indické policie H. G. Lang knihu The Walking Stick Method of Self Defence (Metoda sebeobrany vycházkovou holí). Jeho systém vychází hodně z Vignyho a podle této knihy se ve 40. letech učili bojovat tisíce palestinských Židů. Oživení zájmu o hůl jako součást různých sebeobranných systémů nastalo až po druhé světové válce. Jakási forma sportovního zápolení holí se provozuje nejen ve Francii, ale například také v Portugalsku, v Itálii, ve Švýcarsku, v USA, ve Velké Británii, v latinské Americe, v Maďarsku a v některých asijských státech. Sportovní šerm holí ve Francii probíhá v ringu, hůl (95 cm, 120 g) se drží jednou rukou, ale šermíři ji mohou během utkání přehazovat z ruky do ruky. Zásahová plocha jsou lýtka, trup a hlava; body jsou zakázány. Při bodování hraje roli styl boje, správné držení těla atd., takže zvítězit může i ten, kdo nedal zásah.

Utkání může mít několik forem, bojovat se dá s jednou krátkou holí, s holemi v každé ruce, s delší holí, anebo kombinovat boj holí s jakousi formou kickboxu. Techniky útoku a obrany jsou propracované a v dynamice, techničnosti a propracovanosti pravidel si nezadají s moderním šermem. I tento sport má svůj evropský a světový šampionát.

Šerm krátkou holí byl do té míry oblíbenou kratochvílí, že byl v roce 1900 předváděn na olympijských hrách v Paříži, a roku 1904 (poprvé a naposled) dokonce zařazen na letní olympijské hry jako regulérní disciplína. Pořadatelům připadal jako sportovní odvětví příliš nebezpečný a proto už nebyl na olympiády zařazován. V 70. letech rostl zájem o soutěže v čistě evropských bojových uměních, a tak není divu, že se v roce 1980 konalo první mistrovství Francie v šermu holí (v Paříži), a roku 2004 první světové mistrovství (na francouzském ostrově Réunion v Indickém oceánu).

Systém sebeobrany vycházkovou holí má zhruba od začátku 21. století své nové příznivce, vedl ke vzniku řady článků a webových stránek a je exhibičně předváděn například v Královské zbrojnici v Leedsu. Vznikla Společnost bartitsu, jež se vrací ke starým metodám a studiu i dalších bojových a scénických praktik viktoriánské a edwardovské éry. Má své příznivce jak na kontinentě, tak v zámoří. Tyto praktiky si našly cestu i do více či méně vážně míněných filmových, televizních i komiksových příběhů. Boj s holí má samozřejmě svou dlouhou tradici v asijských kulturách a mnozí považují hůl za „nejuniverzálnější zbraň k sebeobraně“.

Kapitola z připravované knihy o historii evropských duelů a šermu

Uveřejněno souběžně na servru Budo News:

http://www.budonews.cz/