Soudruh K. ...

...aneb prasečí emigrace

Občana K. nám proslavil František Kafků, třebaže bych řekl, že mnohem pochopitelněji by to mohlo platit na K jako Kefalín pana Švandrlíka. Složitost doby (velké doby) vystihující mnohem přesněji. K mohlo by arci? posloužit rovněž za symbol slova Kopečkář, tedy ten kdo se pokoušel za kopečky ujíti a díky bdělosti a ostražitosti strážců hranic a výdobytků socialismu se mu to nepodařilo. Dosti početné to osazenstvo nápravně pracovních zařízení MV té velKé doby. Nemluvě o občanech prvého německého státu dělníků a rolníků, kteří to v sázce na náš známý šlendrián zkoušeli přes Československo a putovali po našich vězeňských eskortách, spolu se svými žebříky a jiným pomocným zařízením, Když jim to nevyšlo.

Vynalézavost lidská zde neznala mezí. K útěku byl použit doma postavený tank (rodinu jeho konstruktéra v sedmdesátých létech dosud nezjištěný pachatel doslova vystřílel v Kalifornii) vlak, letadla unesená i doma konstruovaná, taktéž balony domácí výroby. Dokonce ze spořitelní knížky vyrobený „diplomaticKý pas“ Knížectví Red River z Austrálie, úkryty v nákladu vyváženého dříví, uhle i PVC z Kralup. (Ten dokonce úspěšný, smrad z PVC ošálil i vycvičená psiska, ale uprchlíci než dojeli do Terstu málem pošli žízní).

Oběti těch kdož na minách, drátech, samostřílech, elektrických plotech a palbou pohraničníků neprošli, byly sečteny dost ledabyle, řekl bych. Například bych se rád dozvěděl, komu vlastně patřila ta kostra nalezená roku 1962 v pohraničních lesích blíže Dolní Vltavice. Což se stalo při masovém zátahu (nehledě na právě probíhající Kubánskou krisi) na bratry Kazarovy (zase K.), kteří roku 1954 prchli z výkonu vojenské služby v Plzni a osm let úspěšně ilegálně žili z pohraničním pásmu, Kamž vstup povolen jen na zvláštní povolení. V obci (Vltavice) jejíž všichni obyvatelé byli důkladně prověřeni a navíc bez jediné výjimky příslušníky pomocných organisací pomocníků VB, PS, VKR, či StB.

Jeden ze zběhů za těch osm let stačil se svou zákonnou manželkou zplodit pět dětí a v matrice byl zapsán jako jejich otec. Taktéž si ve své ilegalitě stihli každý rok vykrmit prase. Po zatčení byl u nich zajištěn i motocykl již roku 1954 ukradený státnímu statku Černá v Pošumaví, leč ještě roku 1962 tamtéž inventárně vedený. Živili se, ilegálně vyzbrojeni větším počtem palných zbraní včetně samopalu, lovem (zajisté bez honebního lístku) a kdyby toho prožluklého roku 1962 omylem nepostřelili hajného a nepokusili se pak zavraždit i jeho kolegu, konali by tak pravděpodobně i dále.

Tento život socialistických Robinsonů měl ovšem i své stinné stránky. Když u soudu v Budějovicích popisovali, jak si navzájem operovali zánět okostice jehlou na šití pytlů, šly slabší povahy do kolen. Do kolen nešel jeden z těch postřelených hajných (prostřelili mu naštěstí jen tvář a přišel o jeden zub) který se slovy: „Tak ty se jich ještě budeš zastávat!“ nafackoval přímo v soudní síni ex offo obhájci zločinců. Soudce Veverka sice cosi pokřikoval a bachaři běsnícího fořta od obhájce odtrhli, ale jinak to žádné důsledky nemělo.

Nicméně ten zátah v pohraničních lesích bratry, kteří by mohli posloužit za pravzor „Stínu Kapradiny“ Josefa ČapKa tenkrát neodhalil, ačkoli na to byla nasazena celá budějovická divise a rozsáhlé jednotky pohraničníků. Byla nalezena jen ta zvěří rozhozená neznámá kostra a vedle ní nedopitá lahev koňaku, který tomu neznámému kolečkáři posloužil na poslední cestu než v houštinách zašel. Byly nalezeny i rozličné úkryty obou bratří, v jednom z nich pak umístěno jakési signální zařízení a když se tam po neúspěšném zátahu přišli vyspat, také oni.

Lahev při uložení mezi předměty doličné byla, mimochodem, už prázdná.

Případ obou bratrů jest zajisté pěknou ukázkou toho, jak celý ten policejně kázeňský režim vlastně moc nefungoval a z tohoto pohledu vzbuzují oba určité sympatie. Těch 14 a 15 let, tehdy v Budějovicích vyfasovaných už mají ostatně dávno odsezeno, taktéž zajisté odbytu nejčestnější povinnost občanskou, vojenskou službu, jíž se útěkem vyhnuli a pokud nezemřeli jsou z nich, předpokládám, zajisté řádní občané. Tuhle jsem sebral stopaře z těch končin, lesáka, tvrdil, že tam dosud jsou a vede se jim.

Málo se u nás ví o tom, že léta letoucí tvořili kádr těch úspěšných kopečkářů -- vojáci sloužící po pečlivém výběru u naší Pohraniční stráže. Navzdory tomu, že velení zajisté dělalo vše možné, aby se u vojáků sloužících u těch isolovaných jednotek netvořily vyčleněné kolektivy navzájem si důvěřujících přátel. Týkalo se počtu vojáků na hlídkách, místa služby (za dráty), rotace těch hlídek způsobem, který měl zamezit vytváření domluvy a konečně větším počtem donašečů. Málo víme i o tom, jak byly případy těchto zběhnutí řešeny rehabilitačně. Byli to zrádci, či nebyli? Znamená to, že ti, kteří věrně sloužili režimu nelegálnímu a zavržení hodnému, případně pak okupační moci, zrádci nebyli?

Příběh (snad 1981, ale možná 1982) jednoho z nich počítám za zvláště hezky dobu i vládu ilustrující a hodlám se o něj podělit. Branec K. byl svou vojenskou správou z jižní Moravy vybrán ke službě u PS a tamtéž také nastoupil. Svého řemesla agroinženýr. Leč záhy se zjistilo, že vlastně je to s ním kádrově vachrlaté, neb OVS jaksi neuvážila, či dokonce si nepovšimla, že pochází z ryze kulacké rodiny a jeho strýc, bohatý mlynář, dokonce odsouzen za protistátní činy. Nu a zde splývá jeho příběh s příběhem Kefalínovým a kafkárnou obecnou jako takovou. Neb různé ty roty PS zabývaly se samozřejmě činností u naší ozbrojené moci běžnou, podobně jako ti bratři Kazarové. Krmením prasat. V tomto případě byl opaterou o ně, v rámci své nejčestnější občanské povinnosti, pověřen agroinženýr K., neb kádrové závady znemožnily jeho nasazení k ochraně hranic tábora míru a socialismu.

Inu, důlek z buserace vylučující a obecně u vojáků základní služby záviděný. Známe. Leč stalo se, že u roty A, kde tento muž konal, vepřů nadbytek a pokrmu pro ně naopak nedostatek. Oproti tomu u sousedící roty B vepři podlehli jakési chorobě a nebylo jich více. Problém co se zbytky jídel u roty B vyřešen velitelským rozhodnutím nadřízených v Sušici: dopravit čtyři vepře roty A k rotě B. Vydány patřičné rozkazy. Neviděl jsem, ale soudím, že zněly v oné nádherné vojenské českoslovenštině s níž jsem učinil zkušenosti jinde typově asi jako: nařízení provedení doprava vepřů uskutečnění. Čtyři prasata od rota A, neprodleně dopravit do rota B.

Zároveň ovšem platilo i nařízení o šetření PHM a protože spojení mezi rotami se uskutečňovalo vnitrozemím, přihlédnuto ke kratší cestě po tak zvané poplachové cestě, jež byla za dráty. Takže agroinženýr zasedl za volant traktoru, za ním valník se čtyřmi vepři a vedle něj soudruh se samopalem. Soudruh se samopalem podle předpisu. Stalo se však, že na něj přišla potřeba a tak (v rozporu s předpisy) požádal řidiče, aby zastavil, že sa musí vyciga?. K čemuž po vyhovění dosud svíranou zbraň pověsil na opěradlo řidičovy sedačky a k vykonání potřeby sestoupil. V té chvíli se projevily kádrové nedostatky kulackého potomka. Zařadil a jal se ujíždět. Nejprve kus po poplachové cestě, a když už dost vzdálen od pronásledujícího doprovodu, odpojil valník a zabočil cestou necestou do Bavorska. Kde zmizel a požádal o asyl. Nezajištěný valník pak se rozjel, havaroval a převrhl. Osvobození vepři zabočili taktéž do Bavorska, v návratu do vlasti jim bránil plot.

Což ovšem není konec příběhu. Uprchlí příslušníci našich (i jiných) ozbrojených sil nezůstávali v péči Svobodné země Bavorsko, ale byli předávání americké vojenské správě. Bydlívali, než se to s nimi vyřešilo, v Bayerische Kaserne v Mnichově. Tento uprchlík posléze skončil jako hlídač na hlásce požárů u správy lesů v Arizoně (také job hodný závisti), kdež mu minimální jazyková připravenost nebránila ve výkonu povolání pro svou isolovanost nepovažovaného v USA za lukrativní. Dozvěděl jsem se, když jsem se asi po roce, či dvou, zase ocitl v Mnichově a poptal se po jeho osudu.

Zároveň se ovšem dozvěděl, že vláda pražská (československá rozhodně nebyla) už zaslala do Bavor minimálně šest diplomatických not, žádajících neprodlený návrat uprchlých vepřů. Jejichž osud však nikdy nezjištěn. Liknaví ukázali se Bavoři. Nicméně doufám, že dokázali přežít, tak jako to přežili bratři Kazarové, a s jejichž zdivočelými potomky se doufám při procházkách pohraničními hvozdy možno dosud setkat. Případně, že je, podobně jako ty zatracené emigranty odstranění plotu přivádí k nostalgickým výletům do domoviny, zajisté postrádané stejně silně, jako po ní stále ještě touží pan Posselt a jeho druzi.

Jakpak asi byl postižen onen nedbalý strážce, jemuž prasata i jejich řidič prchli? Jak rehabilitován? Jak si se ztrátou těch vepřů, majetku v socialistickém vlastnictví, pak poradila případná rehabilitace zběhnuvšího soudruha K.?

Zřejmě se to už nikdy nedozvíme, podobně jako nám zůstane utajeno komu patřila ta kostra nalezená v lesích roku 1962 a kdo dopil ten koňak, který oné lidské bytosti posloužil ve chvílích posledních.