SE SRDCEM TĚŽKO HRÁT

Historie lodi Princ Eugen

Zvětšit...

Těžko říci, proč si Německo zvolilo pro jeden ze svých těžkých křižníků jméno Princ Eugen. Že by neměli dost svých vlastních válečníků, potažmo námořníků, takže musili sáhnout po tomto Francouzi, který se navíc proslavil v rakouských službách ? O tom se můžeme jen dohadovat, právě tak jako o tom, proč slavný bombarďák Vickers-Wellington (tentokrát jistě byly důvody proč mu tak říkat), získal přezdívku Wimpy, a zda se ten řetěz hamburgáren, čili fast food restaurací Wimpy, jmenuje po něm.

Princ Eugen snad měl uklidnit anschlussované Rakušany, jenže naprostá většina jich stejně byla z Anschlussu bez sebe nadšením. Či snad měl přinést náckům mentálno válečníka, proslulého svou rytířskou povahou a druhdy odvrátivšího od Evropy civilisaci, která evropskou nebyla? Jenže tou nebyl ani ten nacisticko-bolševický pokus potřít ji. U Wellingtona si můžeme být jisti. Vítěz od Waterloo a navíc hlavní město Nového Zélandu, tudíž jednota i historie impéria a zásad jež hájí, vše pod jedinou střechou. U mužů, kteří na rozdíl od československých komunistů (ti se do boje proti Hitlerovi odmítli v Anglii zapojit) zahájili dne 2. srpna 1940 historii československé 311. perutě RAF, máme především jistotu, že byli muži a nikoli všední chytráci. Pokud nám zbylo až dodnes cosi cti, vděčíme za ni právě jim a těm jako oni. Dnes už je známo, ale poněkud zapomenuto jak velké oběti přinášeli a jakou zmužilost prokazovali, jaké potíže musili překonat jen proto, aby nakonec směli zahynout, a i to jaký nevděk osvobozené vlasti čekal ty přeživší. V jednom z bodů té veliké války se sešel osud křižníku Prince Evžena a třistajedenáctky. Dne 24. května 1941, tedy v době kdy nás i Moskevská Pravda ujiš»ovala, že sovětsko-nacistické přátelství nemůže nic narušit. Jugoslávie, navzdory smlouvě o přátelství a vzájemné pomoci s Moskvou přestala existovat, o Krétu se dosud bojovalo, ale Řecko už bylo v německých rukách. Právě tehdy se německá válečná loď Bismarck, za onoho času největší na světě, a její doprovodný křižník Princ Eugen, setkaly s britským bitevním křižníkem Hood a s válečnou lodí Prince of Wales. Po vzájemné osmiminutové palbě na vzdálenost 17 mil Hood po zásahu granátem ráže 381 milimetr do skladiště protiletadlového střeliva vyletěl do vzduchu, a Prince of Walles, tehdy úplně nová a dosud nevyzkoušená loď, měla závadu na podavačích munice pro zadní věže a rychle se vzdálila.

Jenže ještě než se vzdálila, stačila Bismarcka během těch úvodních osmi minut pošramotit natolik, že by to Prince Eugena zdržovalo, a tak se obě plavidla o den později rozdělila. Výsledek je dostatečně znám. Britové Bismarcka posléze dostali, na Prince Eugena jim nezbyl čas ani síly, a ačkoli po střetnutí rovněž pomuchlán, podařilo se mu dosáhnout dne 1. června francouzského Brestu. Mimochodem, jeho kapitán odmítl bez Bismarcka plnit svěřené úkoly. V Brestu už za podobným účelem dlely pod ochranou celkem 511 protiletadlových hlavní bitevní lodi Gneissenau a Scharnhorst. Britové, kterým šlo o Atlantik a konvoje do země, která se jen díky jim mohla ubránit, (konvoje do Ruska přišly na pořad dne až o týden později, když z vůle Adolfa Hitlera přišel konec sovětsko-nacistického přátelství), se snažili Brest a Atlantiku hrozivá německá plavidla tamtéž, pilně bombardovat. Od 10. června 1940 denně. Někdy i dvakrát za den. Dne 18. června 1940 přišla řada i na naši 311. "Wimpy", o němž se povede, řeč pilotoval, a to bravurně, jistý nadrotmistr a nesl jedinou dvoutunovou bombu. Ono na ty lodě nic menšího neplatilo a touhle se bylo nutno trefit. Až do toho 18. června se to Britům zatím nepodařilo, ačkoli přišli skoro o padesát letadel a posádek.

Zvětšit...

Nálet vstoupil do dějin RAF, protože přes hustotu těch 511 hlavní přístav ochraňujících a další palbu přímo z lodí, každá měla kolem osmdesáti protivzdušných zbraní, pilot i navigátor, přes značné poškození letounu a smrtelné zranění zadního střelce, několikrát opakovali nálet, několikrát vletěli do toho vybuchujícího pekla, zatím co naši bolševici se odmítali účastnit imperialistické války, vraceli se do té palby bez ohledu na ni a letouny řítící se v plamenech k zemi, bez ohledu na díry v trupu tak dlouho, dokud se jim bombou nepodařilo zasáhnout přímo střed Prince Eugena. Později za to dostali od Jeho Veličenstva Záslužný letecký kříž, ale doletěli jen s jediným motorem a to ještě jen díky tomu, že navigátor za letu vylezl na křídlo a pumpoval do něj olej ruční pumpou. Druhý jim ustřelili. Takhle to dotáhli až k anglickým břehům, kde pilot nouzově přistál na pláži. Z téměř osmdesáti náletů na německá válečná plavidla v Brestu to byl jediný zaznamenaný přímý zásah z celkem více jak 4 tisíc tun svržených pum. Příběh samozřejmě bolševik potlačil, osobnímu potlačení unikl ten bravurní pilot a mezitím už plukovník, který stačil do konce války vykonat ještě mnohé tím, že se bolševiku vzdálil za oceán . Koncem sedmdesátých let jsem prostřednictvím vydavatele Amerických listů pana Švehly dostal nabídku, zda bych si nechtěl spisovatelským řemeslem zapracovat na jeho knížce. Samozřejmě, že jsem chtěl. Od čeho by tu jinak spisovatelé byli? Nepracoval bych ostatně jako stínový autor poprvé a až dodnes, nikoli ani naposledy. Měl jsem samozřejmě za to, že se bude jednat právě o knížku o hrdinských činech a mužnosti, kterou ten dotyčný projevil a na níž neubírá nic z toho, co bude následovat. Bravurní pilot v té době odcházel do pense od jedné z nejvýznamnějších světových leteckých společností, jakožto president jejího amerického zastoupení pracoval. Věděl jsem také, že někdy v té době ovdověl, že mu Praha povolila návštěvu a trávil dva měsíce ve svém rodišti, východočeských lázních. Tam ho na stará kolena navštívilo to, čemu Amíci říkají "druhý plamen". Do Států se tudíž vrátil, po nějakých obstrukcích československých bolševiků, se značně mladistvější manželkou. Nu, a potom přišel objemný rukopis. Na práci jsem se těšil, ale hned po otevření mne zachvátil děs. Byly to básně. Sám jsem sice, někdy v tercii, také jakési psal, ale vcelku brzy mne to přešlo. Pustil jsem se později ještě tak nejvýše do veršované prosy. Starý muž byl dojat, starý muž měl snahu, starý muž byl v zajetí druhého plamene a ten mu byl nade vše, což můžeme hlavně závidět. Byl bych rád vyhověl, ale nevěděl jsem, jak. Viděl jsem vlast, byla to slast, pravilo se tam například. Případně: Ženo má, vzácná, stvořená jsi z dobrého kořena... Snažil jsem se autora přesvědčit, že by měl napsat spíše cosi o svém pohnutém životě, o pohnutkách, které ho přivedly ke všem těm Hemingwaye, či Londona hodným příběhům, které prožil, ač o to vůbec nestál, ale nepotázal jsem se s dobrou. Ty básně nakonec v něčí úpravě vyšly a na ty příběhy dosud čekáme, protože hrdina, jehož jméno jsem úmyslně zamlčel, je dosud mezi námi a dokonce už zase na české hroudě. Pokud jde O Gneissenau, Prince Eugena a Scharnhorst, těm se podařilo k britské ostudě dne 11. února 1942 v operaci Cerberus z Brestu vyklouznout. Gneissenau i Scharnhorst sice odolaly následným útokům britského námořnictva i letectva, ale najely na minu. Scharnhorst byl opraven, nasazen proti konvojům do Ruska a 27. prosince 1943 potopen sedmdesát mil od norského pobřeží v Barentsově moři. Gneissenau opravovali v Kielu, ale v roce 1943 už se tam dokázali Britové i Američané dostat s doprovodnými stihači a poškodili loď natolik, že z ní byla vymontována výzbroj a ona potopena u vjezdu do Gdaňského přístavu. Loď Princ Eugen, také s vymontovanou výzbrojí, umístěnou v opevněních Atlantického valu ve Francii, se dostala do amerického zajetí a skončila jako objekt zkušebních nukleárních explosí u Bikiny. © Militaria, Elka Press