 |
Kyrysníka chránila od hlavy až ke kolenům plátová zbroj, jejímiž částmi byly chráněny i paže, na rukou byly kovové článkované rukavice. Stehna byla zcela zakryta lamelami. Prsní plát byl konstruován tak, aby dokázal zadržet nejenom výstřel z pistole, ale také kuli vypálenou z daleko účinnější zbraně, muškety. Kyrysník byl obut do vysokých kožených jezdeckých bot s ostruhami a u boku nosil meč, což byl často palaš uzpůsobený jak k seku, tak k bodu. Kyrysníci se dělili do dvou podskupin podle svého vybavení. První druh byl vyzbrojen dvěma kolečkovými pistolemi nošenými v holstrech upevněných na předních stranách sedla. Druhá skupina měla ještě těžký typ jezdeckého kopí, ačkoliv tato zbraň již pozvolna začala z výzbroje těžkého jezdectva mizet začátkem 17. století. Dlouhá kopí lehčího typu přežívala pouze v nepravidelných jezdeckých jednotkách některých východoevropských národů.
|
Arkebuzíři, nazývaní někdy také karabiníci, nosili pouze prsní plát a přílbu typu morion. Jejich výzbroj se omezovala pouze na krátkou kolečkovou pušku, arkebuzu, a jednu či dvě pistole. Stejně jako kyrysníci nosili také poboční zbraň. Arkebuza byla zavěšena hákem na bandalíru a pistole byly v holstrech, stejně jako tomu bylo u kyrysníků.
Tyto dva typy jezdectva - kyrysníci a arkebuzíři - bojovaly zpravidla koňmo a většinou palnými zbraněmi, arkebuzami a pistolemi.
Třetí typ vojska, dragouni, používal také koně, ti jim však sloužili jenom k přepravě na bojiště. Začátkem 17. století byla taktika dragounů podobná taktice pravidelné pěchoty, a proto dragouni nebyli pokládáni za pravidelné jezdectvo.
Organizační jednotkou jezdectva byl pluk. Pluky císařské armády začátkem 17. století a v průběhu třicetileté války měly 500 až 1000 jezdců. Pluk se dále dělil na roty. V době války však měly pluky zřídka plné stavy; jednotka v počtu 600 až 700 mužů již byla považována za silnou.
Jezdeckému pluku velel plukovník, anebo, pokud pluk sám naverboval, majitel pluku.
Každá rota, na které se pluk dělil, měla svou standartu, nazývanou guidon, jíž byla trojúhelníková vlaječka připevněná k píce, kterou nesl rotní kornet.
Taktickou jednotkou jezdectva byla švadrona, což bylo široké rozvrstvení několika rot (roztažená formace tvořená několika rotami). Na začátku 17. století se výrazy švadrona a rota často překrývaly; výsledkem toho bylo, že se pluky dělily přímo do švadron, které se staly nezávislou jednotkou v taktickém stejně tak jako organizačním smyslu.
Následující přehled dává představu počtu pluků jednotlivých typů jezdectva v císařské armádě během třicetileté války:
Arkebuzíři 1634 20 pluků
Kyrysníci 1642 61 pluků
Dragouni 1636 19 pluků
(na začátku roku 1623 měla císařská armáda k dispozici pouze jeden dragounský pluk)
Nejsilnějšími nepravidelnými jezdeckými útvary ve východních oblastech byly pluky složené z Chorvatů, jejichž organizační struktura se však zcela lišila od pravidelného jezdectva. V roce 1637 zaměstnávala císařská armáda 19 chorvatských pluků, ačkoliv ještě v roce 1625 existoval pouze jeden pluk tohoto typu.
Jak již bylo řečeno, dragouni byli speciálním typem vojska, které se řadilo někam mezi jezdectvo a pěchotu. Byla to vlastně pěchota přemísťující se na koních. Její výcvik se v základu nelišil od výcviku pravidelné pěchoty. Také jejich organizace byla značně podobná plukovní struktuře pěchoty. Asi polovina dragounských jednotek začátku 17. století byla vyzbrojena mušketami. Zbytek byli jízdní pikenýři, kteří měli typickou dobovou pěchotní píku, poněkud přizpůsobenou pro jízdu na koni.
|
Hlavním úkolem dragounů byl pěší boj, ačkoliv mušketýři dragounů se museli naučit střílet ze sedla. Doboví autoři, kteří se zabývali otázkami bojového výcviku a nasazení, považovali dragouny za velmi užitečnou zbraň. Protože se tyto jednotky dopravovaly na bojiště koňmo, byly schopny držet krok s kolonami pravidelného jezdectva. Když byli napadeni nepřátelskými jezdci, byli dragouni schopni chránit vlastní jízdní formace palbou z mušket, zvlášť když byli napadeni na křídlech. Jelikož tvořili střed jezdecké formace, mohli dragouni poskytnout vysoce účinnou obranu, neboť jejich dlouhá bodná kopí skýtala ochranu mušketýrům a jezdeckým útvarům za nimi a mohla je uchránit od přímého nárazu nepřátelského jezdectva. Dragouni byli používáni jak v denním, tak v nočním boji pro výpady na menší vzdálené pevnůstky, při vyhazování bran nepřátelských pevností do vzduchu prachovými náložemi, či k překvapivým útokům na nepřátelská ležení. Jejich hlavní zbraní byla dragounská mušketa, která byla vcelku shodná s mušketou pravidelné pěchoty. Jediným rozdílem byla drobná úprava, která dovolovala její transport na koni. Později byla dragounská mušketa poněkud odlehčena oproti mušketě pěchoty; oba typy měly doutnákový zámek.
Dragouni obvykle neměli pistole.
|
 |
Dragoun nepotřeboval tak dobrého koně, jako ostatní jezdectvo, a když došlo k nejhoršímu, mohl koně opustit, aniž by utrpěl příliš velkou finanční ztrátu. Když sesedl k pěšímu boji, přetáhl otěže svého koně přes krk koně svého souseda. Tímto způsobem byla vytvořena dlouhá řada spojených koní, která byla obvykle zanechána pod dozorem několika veteránů. Byla-li bitva ztracena, mohl mít dragoun při spěšném hledání svého koně kdesi uprostřed řady značné potíže. To vysvětluje, proč byli dragounští koně tak často na bojišti opuštěni.
Třicetiletá válka dosvědčuje stále rostoucí počet dragounských pluků. Jejich množství se zvětšilo zvláště po reformách zavedených švédským králem Gustavem Adolfem II., který dragouny přeměnil v druh vojska, blížící se svým charakterem pravidelnému jezdectvu. Poté, co byly tyto reformy zavedeny i v jiných evropských armádách, začali dragouni postupně nahrazovat v jezdectvu arkebuzíry, takže koncem třicetileté války jezdecká složka vojska sestávala pouze z kyrysníků a dragounů.
Všechny druhy jezdectva musely před nasazením v bitvě prodělat velmi důkladný výcvik. Nejprve přišel základní výcvik v sedlání a sesedání. Pak se musel jezdec naučit, jak ovládat koně v různých rytmech pohybu a jak si poradit s přírodními překážkami. Celý výcvik byl zaměřen na co možná nejdokonalejší souhru mezi jezdcem a koněm.
Další oblasti výcviku byly orientovány na výcvik jezdce v ovládání základních jezdeckých zbraní, tj. sečných pobočných zbraní, pistolí, arkebuz a mušket. Ovládání zbraní nebylo jednoduché. Například, když chtěl jezdec tasit z pochvy poboční zbraň, nemohl pochvu přidržet levou rukou tak jako pěšák, neboť levá ruka držela otěže. V jízdě musel pravou rukou dosáhnout na jílec zbraně přes levou ruku, protože kdyby tak učinil mezi levou rukou a tělem, mohl by se zranit.
Pistole z holstrů se tasily s otočenou rukou. To platilo jak pro levý, tak pro pravý holstr; v podstatě nebyl možný žádný jiný způsob, neboť pistole měly obvykle velmi dlouhé hlavně. Z tohoto důvodu byly pistole 17. století umístěny v sedlových holstrech lučíky směrem dopředu.
V míru se jezdecký výcvik v ovládání zbraní odbýval na zvlášť pro ten účel vybudovaných polních výcvikových prostorech, s vyznačenými dráhami a s označenými místy, kde měl nováček nabíjet, pálit na cíl či odložit pistoli. Na dalších stanovištích měl tasit meč či šavli a rozseknout či udeřit figurínu; na závěr musel zbraň zasunout. Střelecké terče byly umístěny buď ve výšce jezdcovy hlavy, další byly v úrovni plecí koně a jiné nízko u země.
Součástí výcviku byly různé turnaje či jezdecké hry, například strefování se do prstence. Jinou jezdeckou hrou, která má svůj původ v Arábii a na Kavkaze, byla tak zvaná kvintána. Jezdec musel v plném cvalu či trysku zasáhnout kopím štít, který byl umístěn na pivotu, opatřeném figurínou. Nárazem se figura roztočila a odstředivá síla zvedla pytlík s pískem, připevněný k figuríně. Pokud nebyl jezdec dost rychlý v úniku, byl pytlem zasažen.
Když byl základní výcvik v ovládání koně a zbraní ukončen, byli jezdci učeni, jak se rozdělovat do švadron a jiných bojových formací a rovněž ovládat bojovou taktiku.
Nejběžnější bojovou formací raného 17. století byla karakola, která mohla být provedena dvojím způsobem. Podle první metody zaútočila první řada jezdecké formace frontálně proti nepříteli a ve vzdálenosti 30 až 50 kroků jezdci vystřelili. Poté otočili své koně, srovnali je v řadě a vrátili se dozadu; vytvořili tak poslední řadu. Tak uvolnili místo pro další řadu, která zaútočila stejným způsobem, vypálila na nepřítele a připojila se dozadu. Tímto způsobem útočila vždy první řada, zatímco ostatní řady nabíjely a čekaly na svou chvíli k zaútočení.
Druhý způsob byl útok v jedné řadě. Když měli jezdci nepřítele po své pravé straně, vystřelili, udělali velký kruh a celá řada se pak vrátila do svého původního postavení ve formaci; během tohoto manévru znovu nabili.
Jezdečtí koně museli být důkladně vycvičeni, aby se nebáli hlomozu bitvy a aby se chovali takovým způsobem, že se jejich jezdci mohli plně soustředit na svůj hlavní úkol. Tak byli koně cvičeni zastavit se, couvat, útočit dopředu, chodit do kruhu a smyček a vykračovat či uskakovat do stran v obou směrech. To byl důležitý manévr pro utvoření bojové formace. Koně se také museli naučit poradit si s terénními překážkami, přeskakovat příkopy, břevna, ploty, ohně či sudy. Museli umět překonat jak suché, tak zavodněné příkopy a nebát se rozkývaných můstků, po kterých překonávali vodní toky, ani plavání. Bylo charakteristickým znakem té doby, že koně byli vycvičeni v útocích na nepřátelské vojáky, stejně tak jako na jejich koně. Když se jezdecké jednotky začaly více spoléhat na takové palné zbraně, jako byly pistole, karabiny či muškety, koně byli cvičeni nebát se palby, protože hlaveň nebyla příliš daleko od jejich uší.
Pro každý druh jezdectva musel být vybrán vhodný typ koně, aby odpovídal funkci příslušného vojska. Kyrysníci vyžadovali silné, vysoké a lehce ovladatelné koně, kteří by nebyli náchylní k poskakování a nebyli lekaví. Museli reagovat na nejslabší stisk nohou či nejjemnější pohyb otěží. Důležité bylo i kvalitní sedlo, aby měl jezdec pevný posez a zároveň nezraňoval koně.
Celkem vzato, koňům se věnovala značná pozornost a péče. V polních tábořištích byla pro koně budována zvláštní ustájení. Literatura začátku 17. století, která se zabývá koňmi, především vojenskými, poskytuje značnou šíři výcvikových sekvencí a uvádí všechny typy léčení zraněných koní, zvláště těch, která jsou způsobena sedlem; dokonce popisuje léčbu pro koně uhranuté. Pokud se mezi koňmi vyskytla nakažlivá nemoc, byla věnována největší péče čistotě stájí a napajedel.
Avšak navzdory všem výhodám jezdectva, tato složka vojska ztratila v průběhu 17. století svou prioritu v západoevropských armádách a evropské válečné jeviště ovládla pěchota.
(Přeloženo z knihy European Weapons and Warfare 1618-1648, vydané v roce 1979 britským nakladatelstvím Octopus Books Ltd v Londýně.)
© Militaria, Elka Press