 |
Trombóny jsou palné zbraně, nejčastěji karabiny nebo pistole, které mají trychtýřovitě rozšířené ústí hlavně. Jejich název je odvozován od jména hudebního nástroje (trubky či pozounu), připomínajícího svým tvarem zbraň s rozšířeným ústím hlavně. Termín trombón je společný několika evropským jazykům. Angličané těmto zbraním říkají "blunderbuss" a ve francouzštině se používá "musqueton", což je název společný všem krátkým puškám, tedy i těm s obvyklou hlavní. Také v německy psaných písemných pramenech z 18. století jsou trombóny označovány jako "musketony".
|
Trombóny se nabíjely větším počtem malých kulí (obvykle 12-15) nebo velkých broků a střílelo se z nich na krátkou vzdálenost, v situacích, kdy jediným výstřelem bylo třeba zneškodnit větší počet útočníků. Právě rozšířené ústí hlavně mělo zajistit, aby střely pokryly co možná největší prostor. Tato představa však byla mylná. Pokusy v moderní době prokázaly, že rozptyl brokového výstřelu ve vzdálenosti 10-12 metrů nedosahuje ani jednoho metru a že na velikost rozptylu nemá vliv ani rozměr ani tvar rozšířeného ústí hlavně. To, co vědeckými metodami prokázala balistika, zjistili empirickým poznáním již někteří puškaři v 18. století a velké trychtýře u ústí hlavně nahradili pouze jejím mírným rozšířením.
|
Hlaveň trombónu se mohla kónicky (kuželovitě) rozšiřovat po celé své délce (i takové případy existují), zpravidla však měla obvyklý válcový tvar a teprve v poslední třetině či v ještě kratším úseku u ústí hlavně dochází k jejímu rozšíření. Ústí hlavně má nejčastěji kruhový průřez, v pozdějších obdobích však mnohdy elipsovitý. I toto řešení mělo své logické zdůvodnění: bylo třeba, aby střely se šířily od osy hlavně směrem do stran, a nikoli nahoru a dolů, kde až na výjimečné případy (např. v horském terénu) nepřítel nemohl být.
|
 |
Trombóny se objevily v 16. století, nejpozději roku 1566 jsou již doloženy i v písemných pramenech, a vyráběly se až do 19. století. Pokud jde o konstrukci zámkového mechanismu, výzdobu i další detaily, shodují se s jinými palnými zbraněmi, vyrobenými ve stejné době a ve stejné geografické oblasti. Trombóny s doutnákovým zámkem se vyskytují zcela výjimečně, exempláře s kolečkovým zámkem jsou častější, ale ani těch není mnoho. Hlavní dobou rozkvětu trombónů bylo 18. století a nejčastěji jsou proto zachované zbraně opatřeny francouzským křesadlovým zámkem. U orientálních trombónů nacházíme vedle francouzského křesadlového zámku též v Orientu oblíbený španělský zámek (a la catalana) a v jiných oblastech, kde se udržely místní varianty zámkových mechanismů, mohou jím být opatřeny i trombóny. Po roce 1825 vznikají trombóny perkusní, ale to již sláva těchto zbraní pomalu končí.
 |
Stejně značné jako časové je i geografické rozšíření trombónů. Kde se objevily poprvé, nevíme. Někdy bývá jako místo jejich vzniku uváděno Holandsko, není to však bezpečně prokázáno. Ve větším počtu byly trombóny vyráběny zejména v Anglii a v Itálii, ale též v Německu, Rakousku a Španělsku, známe trombóny z Čech, z Ruska, ze Spojených států amerických i z dalších zemí. Značné oblibě se těšily i v Turecku, v Turky ovládaném Balkáně i v dalších orientálních oblastech - v Persii, na Kavkaze, v Indii aj.
|
Nejčastěji se trombóny vyskytují jako karabina v délce 75-100 cm, případně i mírně přes 1 metr, výrazně delší trombóny jsou již vzácné. Také průměr ústí hlavně kolísá mezi 30 až 75 mm, s výkyvy směrem dolů i nahoru a s častým rozměrem kolem 45 mm. Pistole mají přiměřeně menší rozměry a zejména u orientálních trombónů se někdy setkáme se zbraněmi středních velikostí, u nichž váháme, zda je označit za velké pistole nebo krátké karabiny.
Dostřel trombónů nebyl velký a využití našly tyto zbraně především tam, kde se předpokládal boj na krátkou vzdálenost proti většímu počtu mužů. Používaly se k ochraně dostavníků, jimž v lesních houštinách či v jiných nepřehledných úsecích hrozilo přepadení, nosili je dozorci vězňů i osoby střežící banky. Trombóny však sloužily i jako oficiálně zavedené zbraně v ozbrojených silách, zejména v námořnictvu. Když nepřátelské lodě přirazily k sobě a na palubě začal boj muže proti muži, měly tyto zbraně nesporné výhody proti obvyklým armádním puškám. Pro námořní trombóny je typické, že mají mosazné hlavně, jež jsou na moři odolnější proti agresivním vlivům vlhkého prostředí ve srovnání s železnými hlavněmi. V menším množství než v námořnictvu nalezneme trombóny i u pozemních jednotek. V rakouské armádě byl zaveden trombón vzor 1759, jímž bylo v každé kyrysnické eskadroně vyzbrojeno dvanáct mužů. Dosavadní odborná literatura uvádí i další trombón v habsburské armádě - vzor 1781. Jde však o chybný údaj a existoval pouze jeden vzor ve dvou variantách. (Děkuji za toto sdělení dr. Erichu Gabrielovi z vídeňského Heeresgeschichtliches Museum.)
|
V letech 1804-1814 existoval zvláštní útvar Napoleonovy císařské gardy - oddíl mameluků. (Napoleon se s nimi střetl za své výpravy do Egypta 1798-1799.) Příslušníci tohoto oddílu - z počátku 124 a později 250 mužů - byli vedle orientální šavle vyzbrojeni právě trombóny. Také výprava vedená Lewisem a Clarkem, jež se v roce 1804 vydala ze Spojených států prozkoumat zatím neznámé západní oblasti amerického kontinentu, měla vedle obvyklých křesadlových pušek ve své výzbroji i trombóny.
|
 |
Některé trombóny - pušky i pistole - jsou doplněny ještě bodákem, připevněným trvale na zbraň. Tento sklopný bodák bývá někdy umístěn na horní části hlavně a jeho hrot je přidržován posuvným záchytem, jindy je sklopný bodák umístěn pod hlavní a v případě potřeby se uvolňuje posunutím lučíku dozadu. Bodákem bývají často opatřeny anglické námořní trombóny. U italských trombónů z 18. století lze často sklopit hlaviště pažby, kloubem spojené se zbývající částí zbraně, takže trombón zabíral méně místa, ať již při přepravě ve voze nebo při zavěšení k sedlu jezdce. Trombóny z orientálních oblastí se často vyznačují obzvláště velkým rozšířením ústí hlavně.
 |
Široké ústí hlavně, jak již bylo uvedeno, nemělo prakticky význam na velikost rozptylu, značnou výhodu však poskytovalo při nabíjení zbraně, což ocenil jistě jezdec na koni, kočí jedoucího dostavníku i námořník na lodní palubě při rozbouřeném moři. Do říše legend a výmyslu je však třeba odkázat tvrzení, že trombóny byly nabíjeny kovovým šrotem, úlomky skla apod. Tato praxe by vedla k rychlému poškození hlavně při nabíjení i při střelbě a lze ji snad připustit jen jako možnost v případě krajní nouze.
|
Trombóny tedy byly obrannou zbraní převážně služebního či poloslužebního charakteru. V odborné literatuře lze též nalézt údaj o používání trombónů k lovu, zejména ve východní Evropě, nepovažuji to však zatím za dostatečně prokázané. Exempláře zavedené do výzbroje armády nebo námořnictva jsou pochopitelně nezdobené a bez výzdoby nebo jen se střídmou výzdobou je i většina civilních trombónů. Bohatší výzdobu v tradičním stylu lze nalézt u některých orientálních exemplářů. I nezdobené trombóny však upoutávají pozornost neobvyklým vzhledem hlavně a pro své specifické místo v dějinách palných zbraní jsou hledaným sběratelským předmětem.
© Militaria, Elka Press