Český velitel rakousko-uherského námořního letectva
Radko Vašíček


Bořivoj Radoň byl v roce 1915 aktivním důstojníkem rakousko-uherského námořnictva v hodnosti Linienschiffskapitän. Narodil se v roce 1867 v Praze a do činné služby nastoupil v roce 1886. V prvním roce světové války byl držitelem čtyř vyznamenání: Mecklenburgischer Hausorden der Wendischen Krone (3. třídy), Bronzene Militärverdienst Medaille am roten Bande, Militärdienstzeichen für Offiziere (3. třídy) a Militär Jubileumkreuz. Jeho životní dráha se změnila v dubnu 1917. V té době sloužil v operační stanici v Puntiselle na pobřeží Fasanského průlivu. Ve svých vzpomínkách o tom píše: "…Rakouský námořní letecký sbor, nad nímž jsem převzal v dubnu 1917 velení, měl asi 2 500 osob a byl rozdělen po celém pobřeží mezi Terstem a Bokou Kotorskou. V té době byl v rukou mladých, ale výkonných leteckých důstojníků. Námořní velitelství se ale rozhodlo postavit do jejich čela staršího důstojníka a volba, aniž bych to tušil, protože jsem byl na moři, padla na mě. Bylo mi bezmála padesát a naučit se létat mi připadalo poněkud pošetilé. Účelem mého poslání však nebylo, jak jsem poznal, naučit se létat, ale být občas leteckým pozorovatelem a v této roli se zúčastňovat bombardovacích akcí. Předsevzal jsem si, že tyto lety budu absolvovat ze stanice v Pulje.


V Pulji byl hlavní stan rakousko-uherského letectva a měl odbočky v Terstu, Parenzzo, Sebenico, Kumboru a v Boce Kotorské. Na severním břehu vnějšího přístavu v Pulje, na malém poloostrově Monumenti, stála jednopatrová budova (tzv. pionýrská vila) - a na ostrůvku Santa Catarina, který byl nedaleko východním směrem - byl letecký arsenál a hangáry pro námořní letadla. Na severní straně ostrova byla zakotvena jachta Taurus a mně bylo ponecháno na vůli, zda chci bydlet na jachtě nebo ve vile, kde bylo několik kanceláří a byli tam ubytovaní také letečtí důstojníci. Rozhodl jsem se pro vilu.

Nutno podotknout, že Puntisella byla největší leteckou základnou na pobřeží. Stanice v Sebenico a Kumboru podléhaly operativně místnímu námořnímu velitelství - stanice v Terstu byla skoro samostatná. Hydroplánů bylo v té době asi sto, ale jejich počet se vlivem ztrát a dodávek z továren neustále měnil. Několik letounů bylo již starších, ale ty byly používány k výcviku; lehké letouny zasahovaly do bojů jako stíhací a konečně těžší letouny byly používány jako bombardovací.

Ze stanice Puntisella byly podnikány nálety na italské body, kupříkladu Benátky, Anconu a jiné - tato stanice rovněž podporovala boje pozemních armád.

Jak tedy vypadala v praxi moje funkce. Když jsem chtěl podniknout nějaký výzvědně-orientační let a neměl jsem právě k disposici letoun na ostrově St. Catarina, musel jsem zatelefonovat pro letoun do námořní letecké stanice Puntisella. To se stalo také 10. května 1917 a startoval jsem se svým pilotem. Přistáli jsme v Parenzzo, kde jsem vykonal krátkou inspekci - a znovu start, kurs Terst, kde byla letecká stanice umístěna v arsenálu rakouské letecké firmy Lloyd. Po provedení prohlídky jsme se opět vrátili na naši základnu St. Catarina.

Dne 15. května 1917 jsem chtěl vykonat další cvičný let, a proto jsem zavolal do stanice Puntisella, aby mi poslali letoun. Velitel Jacob Sturm mně ale oponoval, že počasí není příznivé a že bych měl let odložit. Poslechl jsem ho. Odpoledne však Sturm volal znovu, že letí. Když přistál, byl jsem již připraven a startovali jsme v 15.30 hodin na letadle L 91. Létali jsme nad průlivem Fasau, kde jsme cvičně shazovali bomby, kterými ovšem byly pouhé kameny… Měli jsme asi 600 m výšky, vál dosti silný vítr, letoun se třásl, a proto jsem dal po chvíli pilotovi znamení, aby letěl zpět na základnu. Netrvalo dlouho a byli jsme nad přístavem a pilot nasadil na přistání. Nebylo to snadné, protože vál silný boční vítr a pilot nemohl přistávat proti větru. Letoun byl stále tak nakloněn, že pilot jen stěží tento náklon na levou stranu vyrovnával. Když jsme byli několik metrů nad vodou, zdálo se mi, že nebude vůbec možné přistát - to se bohužel vyplnilo a levé křídlo se dotklo vody dříve než trup. V tom okamžiku jsem ale ztratil vědomí, aniž bych si příčinu dokázal uvědomit.

Myslím, že jsem byl v hloubce asi 10 metrů, když jsem procitl. Můj první dojem byl, že jsem mrtev. Vysoko nad sebou jsem viděl temný předmět. Jak jsem později vydedukoval, byl to vrak našeho zříceného stroje. Divil jsem se, že jsem nemohl nic dělat a ani jsem se o to nesnažil. To proto, že jsem byl dříve zvyklý plavat dlouho pod vodou s otevřenýma očima, se zatajeným dechem, jak mě to naučil kdysi můj instruktor Fiedler při službě na lodi Novara. Najednou mě napadlo, dostat se nahoru k vraku letounu. Plaval jsem tedy ze všech sil a záhy se vynořil mezi plochami pravého křídla, kde jsem se zapřel rukama i nohama. Pilot, který byl na motoru, volal: "To jsem rád, že jste naživu, myslel jsem si, že jste se utopil."



Držel jsem se křečovitě křídla, ale vzhledem k tomu, že jsem byl opřen i nohama, mohl jsem si ohmatat bolící hlavu i končetiny, zda nejsou zlomené. Naštěstí jsem byl v pořádku. Z letadla zbyly jen trosky. Uvažoval jsem, že když letoun narazil křídlem na hladinu, utrhla se levá polovina obou ploch a zároveň se přelomil trup v místě kabiny. My oba jsme byli vymrštěni dopředu do vody, což bylo asi naší záchranou, neboť jinak by nás asi rozdrtil deformující se trup.

Ze všech stran se k nám sjížděly čluny, protože v místě našeho pádu bylo zakotveno mnoho lodí. Jeden člun nás vytáhl a dovezl ke břehu. Do svého bytu jsem došel již sám. Brzy se objevil lékař, prohlédl mě a zjistil, že mám pravou nohu pohmožděnou, asi od nárazu na hladinu.

Za několik dní jsem dostal přípis od velitelství letectva s výtkou, že jsem nebyl postaven do čela námořního letectva proto, abych se zabil! Později mi však bylo ústně sděleno, že to nebylo myšleno tak úplně vážně a pokud chci, mohu létat dál, abych pro podřízené nevypadal jako člověk, který je sice velitelem letectva, ale bojí se sednout do letadla. Příležitostně jsem tedy létal dál.(…)

Na pozvání arcivévody Josefa Ferdinanda, kterého císař jmenoval nejvyšším velitelem rakousko-uherského letectva, jsem jel v červenci 1917 do Vídně. Arcivévoda byl sice svou neukázněností a lehkomyslností odpovědný za porážku na východní frontě u Lucku, ale zřejmě to příliš nevadilo. Bydlel ve vídeňské vilové čtvrti, kam jsem se dal zavést. Znal jsem ho osobně; byl to nevelký, štíhlý, hezký člověk, uhlazeného jednání, prost vší panovačnosti, a tak jsem usoudil, že jeho bratření se s důstojníky, veselé večírky se vším všudy, které tak podlamovaly kázeň armády, nebyly vylhané. Po této návštěvě, kde se mluvilo o bezvýznamných věcech, protože jeho již vojenské záležitosti pramálo zajímaly, jsem se zase vrátil do Puntisella.

V srpnu 1917 začaly prudké útoky italských letců na Pulje. Nejvíce byly tyto nálety prováděny za jasných měsíčních nocí, kdy bylo ve vzduchu třicet až čtyřicet italských strojů, které udržovaly v napětí všechno obyvatelstvo, až do čtvrté hodiny ranní. Byly to bombardovací stroje typu Caproni, které útočily na přístav a na lodě v něm zakotvené. Ty byly nyní již vyzbrojeny protiletadlovými kanóny, ale úspěšnost zásahu jejich palby byla pramalá. Zničit nepřátelský letoun se spíše dařilo našim stíhačům jako třeba hraběti Nostitzovi. Škody po bombardování nebyly valné, byly zasaženy domy ve městě, ale vojenské objekty poškozeny nebyly. Velké nebezpečí ovšem plynulo ze střepin, kterých bylo bezpočet ve vzduchu, a z nevybuchlých bomb. Jednu jsem nalezl také v zahradě své vily a musela být opatrně odstraněna.

Na konci září 1917 jsem jel do Vídně na tzv. Letecký den, který se konal ve Vídeňském Novém Městě. Potom jsem byl krátký čas ve Fischamendu, kde byla letecká stanice. Byl to blahobytný život, protože jinde již panoval krutý hlad a zde bylo na trhu dost potravin. Letci sem totiž přiváželi z Maďarska dostatek chleba, kávy a mléka, což bylo v Rakousku již velmi vzácné.

Když jsem se vrátil ke konci října zpět do Pulje, navštívil ji 31. října 1917 císař Karel II., který zde uskutečnil inspekci, vyznamenal několik našich letců a také jsme s ním strávili příjemný večer v kasinu. Potom přijel i německý císař Vilém II., kterého jsem musel provádět po stanici spolu s německým válečným přidělencem Freiburgem a velitelem našeho loďstva, kterým byl admirál Maxmillian Njegovan. Na jedné fotografii jsem zachycen po pravici německého císaře, ale jako císař vypadám spíše já, protože on byl velmi nedbale oblečen a velmi ustaraný. Když jsem na pokyn přidělence Freiberga podával vysvětlení k jednotlivým letadlům, všiml jsem si, že mě vůbec neposlouchá, jeho myšlenky byly jinde, věděl, že to všechno špatně dopadne. Než odejel, snažil se při obědě na lodi Viribus Unitis přemluvit admirála Njegovana k nasazení rakousko-uherského loďstva do rozhodné bitvy. Admirál, vědom si vážnosti situace, to odmítl, a proto upadl u císaře Viléma II. do velké nemilosti.


Na podzim roku 1917 byla zahájena rozsáhlá ofenzíva proti Itálii a velká úloha připadla také námořnímu letectvu, které zasahovalo na frontě. Po prudkých italských náletech na Pulji, Terst a Boku Kotorskou svolil císař Karel k leteckému útoku na Benátky, které byly dosud šetřeny, patrně proto, že císař měl za manželku Italku. Letcům však bylo nařízeno brát ohled na kulturní památky. Myslím, že příkaz byl přesně dodržován.


V loďstvu došlo během této ofenzívy jen k demonstračním přesunům, protože podporovat dělostřeleckou palbou z lodí postup pozemních vojsk se ukázalo jako neefektivní a nelogické. Italské loďstvo, ač od dohodových mocností dobře vyzbrojené, nepodniklo od října do konce roku 1917 proti nám vůbec nic. Občas se objevilo jen několik plavidel, ale ta byla zahnána naším loďstvem. Naší největší ztrátou byla loď Wien, na které zahynulo několik stovek námořníků. Loď byla torpedována v přístavu malým italským člunem a potopila se za 15 minut! Čas běžel. Kázeň na lodích i v letectvu byla již špatná a docházelo ke vzpourám. Rozklad disciplíny pokračoval stále. Posádka torpédovky č. 11, která náležela k flotile Sebenico, se vylodila jižně od Ancony u Porto Recanazi a předala loď Italům. Špatné poměry zavinily i stávku v puljském arsenálu, kde byly posádky nevyměněné již několik roků a hladovějící námořníci a dělníci podléhali lehce sociální a protivojenské agitaci… Vzbouření námořníků 1. února 1918 mělo tragický výsledek a již 6. února stálo čtyřicet vzbouřenců před stanným soudem. Čtyři námořníci byli odsouzeni k trestu smrti, mezi nimi byl i vůdce vzpoury, český námořník František Raš.

Vzpoura měla za následek odvolání admirála Njegovana a císař, aniž by si nechal vysvětlit situaci, jmenoval velitelem loďstva mladého Mikuláše Horthyho de Nagybanya, který byl ihned povýšen na kontradmirála, protože prý šťastně vyšel ze všech námořních střetnutí. Svým jmenováním přeskočil všechny své kolegy ve službě. Snažil se jim omluvit a tvrdil, že když císaři oponoval svým mládím, odbyl ho: "Podívejte se do zrcadla."

Vše se změnilo. Já zatím zůstal velitelem námořního letectva, ale přeci jenom jsem cítil, že nebude dlouho trvat a budu odvolán také. Zatím jsme létali a také zasahovali do bojů na italské frontě. Pamatuji si ještě na jeden překvapivý moment v mé službě. Jednoho rána byla ohlášena mladá, hezká dívka, která chtěla vstoupit do výcviku k námořnímu letectvu. Dlouho jsem jí vysvětloval, že na to není žádný předpis. Odcházela velmi zklamaná…

V květnu 1918 jsem povýšen nebyl, vše bylo odloženo na podzim. To jsem již věděl co a jak! Dne 8. května jsem byl odvolán z funkce a odejel do Vídně, kde jsem se stal přednostou vídeňské námořní sekce. Bylo to velmi milé, protože v Pulje bylo již vše v posledním tažení, nebylo jídlo, materiál, stroje a nálada teprve ne. Když jsem šel 9. května po vídeňské ulici, vůbec jsem nelitoval této změny; měl jsem pocit volnosti a vstupu do klidnějšího života…"

Další osud Bořivoje Radoně byl tragický. Začal ztrácet zrak a přes úsilí lékařů oslepl v roce 1947 natrvalo. Zemřel v roce 1954 v Praze.

Foto archiv autora

© Militaria, Elka Press