Pušky systémů Dreyse a Lorenz ve válce 1866 - legendy a skutečnost
Vladimír Dolínek


V Československu můžete sázet na sportovní zápasy a na koňské dostihy. V Anglii na každou událost, která musí skončit jednoznačným výsledkem. Bylo tomu tak i před 125 lety a když začínala prusko-rakouská válka, v Londýně uzavírané sázky vyzněly 7 : 1 ve prospěch rakouského vítězství. Obdobné názory převládaly i jinde v Evropě, a to nejen v laické veřejnosti, ale i mezi vojenskými odborníky. V průběhu jediného týdne na přelomu června a července 1866, v řadě velkých bitev i menších srážek se rakouská armáda prakticky zhroutila. Nečekaný průběh války bylo třeba vysvětlit a rychle se nalezly dva hlavní důvody: nepříliš spravedlivě byl z neschopnosti obviněn rakouský vojevůdce Benedek a jednostranně byly zveličeny přednosti pruských jehlovek.


Nicolaus Dreyse objevil, že ke vznícení perkusní zápalky není nutný úder kohoutu na celou plochu zápalky, ale že k tomu postačí bodnutí jehlou. Pro své zbraně sestrojil jednotný náboj s papírovým obalem, tedy bez vlastního těsnění. Zápalka byla umístěna uprostřed náboje, mezi střelou a střelným prachem a k jejímu zasažení byl nutný dlouhý, jehlový úderník, podle něhož dostala zbraň pojmenování: jehlovka. Svoji konstrukci se Dreyse pokusil uplatnit u předovek a teprve po komplikacích s tím spojených a po nehodách, k nimž při nabíjení jehlovek - předovek docházelo, uplatnil Dreyse svoji myšlenku u zadovek a sestrojil válcový závěr, jímž se trvale zapsal do dějin zbrojní techniky. Nebyl to však ještě týž válcový závěr, jaký známe z dnešních kulovnic a malorážek, zdokonalený Mauserem a dalšími konstruktéry. Manipulace s Dreyseho závěrem byla složitější a předpisové nabíjení pruské jehlovky mělo šest temp, každé o dvou pohybech. Tvrzení - obvyklé i v naší nejnovější historické literatuře - že "pruský pěšák mohl střílet 3-5x rychleji než rakouský", neodpovídá skutečnosti. Reálná je 2,5-3x větší rychlost, což ověřily i praktické zkoušky, provedené před pěti lety v pražském vojenském muzeu.

Kolem Dreyseho zadovek a Lorenzových předovek se v naší (ale i v zahraniční) literatuře nakupila řada smyšlenek a legend. Patří k nim zejména názor, že "zadovka se dala nabíjet i vleže, zatímco rakouský pěšák musel předovku nabíjet vstoje" (Vojenské dějiny Československa, II. díl, Praha 1986, s. 379), názor formulovaný někdy i tak, že "předovka… vylučovala střelbu vleže" (rukopis "Bitva u Hradce Králové 1866", připravený k letošnímu jubileu). Druhý případ je pochybný již z hlediska logiky, protože nikdo nezdůvodní, proč by po nabití pušky ve stoje nemohl voják ke střelbě zalehnout. Ale i tvrzení o nemožnosti nabíjet vleže předovky, a to konkrétně armádní pušky Lorenzovy konstrukce, je nepravdivé a autoři tohoto výroku neměli nikdy v ruce rakouský předpis z roku 1862 - "Abrichtungs-Reglement für die kaiserlich-königlichen Fuss-Truppen".



V tomto služebním předpise, podle něhož byla před válkou 1866 cvičena rakouská pěchota, by nalezli údaje o nabíjení Lorenzových předovek vkleče, vsedě i vleže a údaje o střelbě z pušek v těchto pozicích. Technicky možné to tedy bylo a jinou skutečností je, že boj vleže neodpovídal taktickým zásadám 60. let minulého století a byl připouštěn pouze ve výjimečných situacích. To ovšem platilo pro obě strany a charakteristická je epizoda z bitvy z České Skalice v roce 1866: když pruští vojáci v husté palbě začali zalehávat, komentoval to pruský generál Steinmetz slovy, že na zemi může ležet pouze ten voják, který padl.


Jinou nepřesností, jež se občas objevuje, je tvrzení o nedostatečné znalosti jehlovek díky jejich utajování. Je pravda, že jehlovka byla v roce 1841 zavedena do pruské výzbroje jako "lehká perkusní puška" a až v roce 1855 bylo označení změněno na "jehlovka vzor 1841". V 60. letech byly však pruské jehlovky již všeobecně známé a v rakouském vojenském tisku najdeme odbornou studii srovnávající pruskou jehlovku s rakouskou předovkou ještě před tím, než se mohli s účinky jehlovek seznámit rakouští vojáci bojující roku 1864 po boku Prusů ve válce s Dánskem.


Pro mnohé bude dnes asi překvapující zjištění, že pruské jehlovky měly menší přesnost a průbojnost střely a kratší dostřel než rakouské předovky. Pruské pušky - ve srovnání s rakouskými - měly i větší hmotnost, větší ráži a též řadu technických nedostatků, k nimž např. patřilo nedokonalé utěsnění závěru proti unikání prachových plynů, časté lámání jehlového úderníku apod. Jedinou velkou výhodou pruských jehlovek, která se však ukázala být podstatnou, bylo rychlejší nabíjení a větší rychlost palby, i když nebyla tak vysoká, jak se dnes mnohý domnívá. Rakouská taktika bodákových útoků v hustých sevřených řadách byla pak právě tím, co znevážilo přednosti rakouských zbraní a eliminovalo nedostatky pruských jehlovek.

Nesporné ovšem je, že Dreyseho pušky, přes všechny své vady a dětské nemoci, byly perspektivní konstrukcí, jež významně ovlivnila vývoj palných zbraní. Existovaly sice již zkušenosti s použitím jehlovek za války 1864 i s použitím různých zadovek a dokonce opakovaček v americké občanské válce 1861-65, ale teprve pruské vítězství v roce 1866 se stalo rozhodujícím impulsem pro okamžité zásadní změny ve výzbroji všech armád, pro změny ve výcviku vojsk, v taktice atd.

Konkrétní úlohu pruských jehlovek i rakouských předovek ve válce 1866 musíme však hodnotit střízlivě, objektivně a nepodléhat pokušení vysvětlovat rakouskou porážku příliš jednoduše. Musíme hovořit nejen o jehlovkách, ale i o taktice a strategii, o výcviku a vzdělanostní úrovni prostých vojáků i důstojníků a generálů, o ekonomické situaci Pruska a Rakouska, o tom, kolik prostředků před rokem 1866 tyto státy věnovaly na armádu a na její výzbroj i o mnoha dalších věcech. Ostatně, mohu zakončit tím, co napsaly Národní listy 5. července 1866, tedy bezprostředně po bitvě u Hradce Králové: "Porážku tuto nezavinily pruské zápalné pušky, tu zavinil vše utlačující, duchaprázdný, ano hříšný systém, kterým se u nás vládlo."

(Příspěvek na konferenci k 125. výročí války 1866 - Hradec Králové 6. - 8. 6. 1991)

Ilustrace archiv autora

© Militaria, Elka Press