3. červenec 1866 bez legend
Josef Fučík
Bitva, která toho dne proběhla v úzkém pruhu krajiny mezi říčkou Bystřicí a Labem, téměř v předpolí královéhradecké pevnosti, byla rozhodujícím střetnutím prusko-rakouské války 1866. Vše, co po ní následovalo, spělo nezadržitelně nejen k vyřešení dlouhého mocenského sporu dvou politických rivalů, ale k zásadním změnám na mapě střední Evropy. Padlo uspořádání, které se po roce 1815 a vídeňském kongresu zdálo nezvratné na dlouhou historickou epochu. Prusko začalo nastavovat "hodiny Evropy". Z monarchie, kde žili naši předkové, vznikl zakrátko stát s pomlčkou, v němž rakousko-uherský dualismus, zřízený na úkor řady národů, věštil začátek jeho konce.

Hradecká pole, jejichž úroda byla po silných deštích zadupána pohybem desetitisíců lidí a koní do blátivé masy, se stala svědkem jednoho z největších válečných střetnutí 19. století. Bitva vzrušovala po dlouhá období nejen vojenské historiky, ale všechny, kteří jednou zavítali na pahorky zdejší půvabné krajiny. Po období vynuceného mlčení stoupá tento zájem i dnes. Přitom o této události opět ožívají mnohé legendy, vzniklé po válce, tvrdošíjně se přenášející z díla do díla přečetné literatury. O jejich vznik se zasloužila především proslulá pruská válečná "Büchermacherei", oslavující vítěznou armádu a její slavné činy. Přispěli k tomu však i historikové z poražené strany. Přemrštěné očekávání od této války, hluboké podcenění nepřítele a nečekaná porážka vedla řadu z nich k zatrpklosti a odsudkům císařské Severní armády a jejího velitele, polního zbrojmistra Ludvíka v. Benedeka. Do obecného povědomí pronikl jakýsi černobílý obraz tažení, v němž jedna armáda, dobře vyzbrojená a vycvičená, ukázněná a poslušná, s dokonale fungujícím generálním štábem a skvělým stratégem v čele (schopným v největší bitevní vřavě pečlivě zkoumat kvalitu nabízených doutníků) byla od počátku předurčena k vítězství. Naopak ta druhá, císařská, se svým neschopným velitelem, neukázněnými veliteli sborů, špatně vycvičenou a ještě hůře vyzbrojenou pěchotou, je odsouzena k trpné obraně a drtivé porážce.


Když krátce po sedmé ranní dne 3. 7. 1866 houkla ze svahu nad Bystřicí první dělostřelecká rána na pruský předvoj podplukovníka Valentiniho, objevivší se na Rozkoši, nejevily se věci zdaleka tak jednoznačně. Pruská I. armáda, které se po předchozích bojích konečně podařilo opět navázat dotyk se ztraceným protivníkem, vstupovala do bitvy s respektem. Její velitel, generál jízdy princ Friedrich Karl, stoupenec osvědčených způsobů válčení v kompaktní mase, nevěděl, jak početné síly má před sebou. Moltkeho záměrem "odděleně pochodovat, společně udeřit" nebyl příliš nadšen. Zvláště když se ten společný úder jevil značně nejistý. Metodicky rozvinoval své síly na Bystřici a na nepřítele za rozbahněnou říčkou se příliš nevrhal.

Ještě opatrněji postupoval na pravém pruském křídle velitel Labské armády, generál pěchoty Herwarth v. Bittenfeld. Pozvolna sunul své tři divize v nekonečném proudu po chatrném mostě v úzkém defilé Nechanic vstříc svému soupeři, saskému korunnímu princi Albertovi. Jeho poslední svazek, 16. pěší divize, tak stačila dojít na bojiště v době, kdy bitva již skončila.

Před čely přicházejících proudů pruských armád se v mělkém prostoru mezi Sadovou a Labem formovala do obranné sestavy císařská Severní armáda. Zbrojmistr Benedek neměl jiné východisko, než zde přijmout bitvu. O odchodu za řeku, tolik doporučovaném poválečnými stratégy, nebylo po obnoveném dotyku s nepřítelem ani řeči. Rakouská armáda však nebyla zdaleka bez šancí. Na to nelze usuzovat ani z předchozích neúspěšných střetnutí, ani z oné známé výměny telegramů mezi zbrojmistrem a císařem, či jeho generálním adjutantem.

Svou pěchotu, která krví platila za vynucené úspory rakouského eráru, dosažené na výcviku a výzbroji vojsk, skryl za mohutnou linií dělostřelectva a čekal na příležitost chopit se iniciativy. Tento jednoduchý záměr mu v centru vyšel. Brzy po překročení Bystřice pruský útok uvízl na celých dlouhých pět hodin. Pruská I. armáda se v palbě rakouských baterií od Lípy nebyla schopna zvednout z bláta Dohalic, Dohaliček a Mokrovous. Rakouské granáty decimovaly celé prapory. Rozbité části 8. a 4. pěší divize v lese Holá samovolně opouštějí bojiště. Z boje byla nucena odjet více než polovina pruského dělostřelectva. Jeho dvanáctiliberky s hladkou hlavní se nebyly schopny postavit výtečným rakouským dělům vzor 1863. Kolem poledne napětí v pruském hlavním stavu, pozorujícím z Rozkoše svou zalehlou armádu, vrcholí. Začíná se šeptat o ústupu. Už byl dán rozkaz jízdě, aby se připravila k jeho krytí. U Sadové už pruská armáda není schopna dalšího odporu.

Rakouské pravé křídlo si po válce vysloužilo snůšku kritiky. V její palbě se ocitli velitelé obou jeho sborů, IV. a II., podmaršálkové Festetics a Thun. Ti svévolně stáhli své jednotky do boje o les Svíb (říkalo se mu zde tehdy též Obora) s velitelem pruské 7. pěší divize, generálporučíkem Franseckym. Odkryli tak, jak dále praví tato verze, bok sestavy Severní armády a způsobili její porážku. Tato jednoznačná tvrzení opět vycházejí z poválečných poznání.
Především by zloba měla padnout na podmaršálka Mollinaryho, neboť Festetics byl odvezen záhy z bojiště s těžkým zraněním a Thun zde celé dopoledne působil jako statista. Motivaci Mollinaryho houževnatosti lze v daném okamžiku pochopit. Především zde sehrál své takticky špatně zvolený prostor původního rozvinutí pod Chlumem a Nedělišti. Již to vedlo ke snaze vyjít na horizont k Máslojedům a Hoříněvsi. Navíc snaha zmocnit se Svíbu nebyla pro obecně informovaného velitele sboru odsouzeníhodná. Dominanta této lesní kupy měla v rakouském obranném postavení svůj význam a po příchodu nepřítele ze severu se mohla stát klínem, vraženým do pruské útočné sestavy. Záměr blokovat zde nepřítele mohl být uskutečněn jistě jiným způsobem, těžko však jen pouhým dělostřelectvem.

V žádném případě nelze boji ve Svíbu přičítat spotřebování dvou armádních sborů. II. sbor, jak se zmíním dále, odešel za Labe prakticky nedotčený. S rezervou je třeba hodnotit i vytvoření mezery, jíž mohly pruské síly "nepozorovaně" proniknout do středu císařské sestavy. I v době nejtěžšího boje ve Svíbu nebyl přerušen dotyk na obě strany a armáda měla dostatek záloh k pohotovému zásahu. Přesun jejich části by naopak uvolnil prostor, potřebný pro manévr u Rosnic a Všestar. Pokus o to byl však vzápětí odvolán.

Pak, kolem 12.30 h, přichází ze severu pruská II. armáda generála pěchoty korunního prince Friedricha Wilhelma. Princ přišel včas, i když jeho pohyb k setkání s I. armádou provázela řada šťastných náhod. Dík pasivitě rakouského velení postoupily předvoje k centru rakouské obrany. Velitel 1. gardové divize, generálporučík Hiller v. Cartringen, manévrující na svou vlastní pěst, se pak zmocnil Chlumu "skoro bez boje". Toto nepravdivé konstatování vychází prostě z faktu chybného rozhodnutí rakouského generálmajora Appiana stáhnout síly své brigády z osady Chlum na odvrácený svah k ochraně před pruskou dělostřeleckou palbou. Přitom více než hodinu trvající odpor dvou zezadu přepadených praporů 46. pěšího pluku v obci, kladený deseti Obernitzovým gardovým praporům, patří snad k nejvýraznějším činům celého tažení. Byly překonány především dělostřeleckou palbou. Pro obránce Chlumu to však byla dostatečná doba k zásahu. Bohužel ji Rakušané nevyužili.

Obsazení Chlumu se přikládá rozhodující obrat v bitvě. Přitom se takové momenty odehrály v některých bitvách minulosti a nevyhnutelně neskončily porážkou obránců. V zaujetí pádem Chlumu zůstává povětšině bez povštimnutí daleko významnější událost, kterou představuje dynamický postup velitele VI. pruského armádního sboru generála Mutiuse. Ten manévrem svých dvou divizí, 11. a 12., přiměl v kritické době rakouský II. sbor k ústupu od Sendražic a Nedělišť už před 13.00 h. V tomto předčasném odchodu 28 pěších praporů, 96 děl a 24 jezdeckých eskadron Thunova sboru a Thurn-Taxisovy 2. divize lehké jízdy je nutno hledat příčiny rozpadu rakouského pravého křídla. O tom, co mohly tyto jednotky ještě vykonat, svědčí pokus pruské kombinované jezdecké brigády generálmajora Bismarck-Bohlena. Pokusila se získat též trochu válečné slávy tím, že se vrhla na zadní voj odcházející Saffranovy brigády, 3. prapor 64. pěšího pluku, směřující k Nedělištím. Byla však se značnými ztrátami krvavě odražena.

V centru se stala situace pro Rakušany neudržitelnou po pádu Lípy, kde se předvoj pruské 2. gardové divize dostal do boku "velké baterie", držící dosud pruskou I. armádu. Ústup obou sborů rakouského centra (III. a X.) se stal nezbytností. Tento ústup byl veden podél hradecké silnice, až po okraj inundačního pásma pevnosti spořádaně, v taktických sestavách a za ochrany zadních vojů. Přitom brigáda generálmajora Procházky, kryjící tento ústup v poloobklíčení, udržela proti pruskému tlaku přístupy od Lípy až do provedení protiútoků rakouských záloh na Chlum.

Vlnu kritiky vyvolávají poslední Benedekovy pokusy zmocnit se Chlumu pomocí armádních záloh. Kritizováno by zde však mělo být především promeškání rozhodujícího momentu, kdy se Hillerovy prapory taktak uchytily na Chlumu. Sil k tomu bylo v bezprostřední blízkosti víc než dost. Poté, co dorazily posily Kesselových gardových fyzilírů, přisunulo se pruské dělostřelectvo a Prusové vnikli do Rozběřic, byla již situace těžko zvládnutelná.

Následuje tedy osudné zasazení rakouských záložních sborů, VI. a I. Nemohlo být jiné, než postupné a obtížné. Se čtyřicetitisícovou masou (67 praporů, 34 askadron, 169 děl), obrácenou směrem k severozápadu byl v těsném prostoru mezi Chlumem a Rozběřicemi jakýkoliv manévr vyloučen. Jejich rozmístění prakticky rozhodlo o neutralizaci jejich pohybu. Toto až výstřední soustředění vojsk snad zvolil Benedek po trpkých zkušenostech z bitvy od Solferina v roce 1859, kde jednotky jednoho a půl sboru neúčelně pochodovaly sem a tam, aniž zasáhly do boje. Zbrojmistr, v minulosti znamenitý sborový velitel, nedokázal překonat tento svůj taktický pohled. Nevyužil výhod času, prostoru ani chyb, kterých se dopustil nepřítel.

Přesto se při protiútoku VI. armádního sboru 55. pěší pluk, ke kterému se přidal 60. pěší pluk, zmocnil jižní části Chlumu, vnikl do pruské baterie a zajal 600 pruských vojáků. Zůstal však bez podpory, jednotky ve svahu pod nimi nebyly schopny tohoto úspěchu využít.

Formace pro protiútok I. armádního sboru si vysloužila název "kolonenmonstrum". přechod do rozvinuté útočné sestavy byl vyloučen, samotný pohyb vpřed byl krajně obtížný. Pěší pluk č. 38 stál před vyražením kolem 16.00 h v Leiningenově brigádě čelem ke Střezeticím. K útoku na Chlum musel provést čtvrtobrat. Praporní srazy (6 rot v rozvinuté linii za sebou) se daly na pochod a pluk se náhle ocitl v brigádě Ringelscheimově na pravém křídle druhého sledu. Na rozvinutí střeleckých řetězů před útvary nebyl čas. Důsledkem postupu této husté masy do svahu k Chlumu byly pak značné ztráty. V žádném případě však 10 000 mrtvých během dvaceti minut, jak se (i dnes) stále tvrdí. Tento sbor přišel za celou bitvu o 290 důstojníků a 9 599 mužů na celkových ztrátách (tj. mrtvých, raněných, nezvěstných a zajatých). Pokud jde o mrtvé, činili u celé Severní armády v bitvě celkem 5 833 mužů.

Tato akce je považována za vyvrchlení neúspěšných rakouských bodákových útoků. V potaz se dává neschopnost velení uvědomit si neúčinnost tohoto způsobu boje proti pruské pěchotní palbě. Toto stereotypní chování však mělo jiné příčiny. Byla to především zcela nedostatečná materiální základna výzbroje a výcviku rakouské pěchoty. Na zavedení pokročilejší zbraně a intenzívního střeleckého výcviku prostě nebyly finanční prostředky. Improvizované taktické úpravy na bojišti mohly pouze zmírnit daný stav. Nabádaly k tomu známý Benedekův rozkaz č. 41 ze dne 28. 6. 1866 a instrukce pro velitelský sbor. V obraně se kladl důraz na využití terénu a oslabení protivníka soustředěnou palbou. Že tato taktika byla úspěšná, o tom svědčí střelecký boj 57. pěšího pluku v terénní vlně mezi Máslojedy a Benátkami v době boje o Svíb. V útoku se zdůrazňovala palba zesílených střeleckých linií před útočnou formací. Taková časově náročná příprava útoku byla v rychlém sledu událostí v bitvě u Hradce Králové iluzorní. K tomu přistupoval účinek psychologický. Všechny ztráty za zteče byly způsobeny během několika minut, což působilo na vojska zdrcujícím dojmem.

Po neúspěšných rakouských protiútocích je rozhodnuto a pro Severní armádu nastává nejobtížnější úkol - odchod z bojiště, spojený s přechodem Labe. Úkol zabránit pronásledování nepřítele splnila rakouská jízda. Pověstné jezdecké sražení u Střezetic bylo ve skutečnosti řadou oddělených jezdeckých bojů v prostoru Rosnice-Všestary-Dlouhé, Dvory-Střezetice. Jejich výsledek, vyznívající jednoznačně ve prospěch rakouské jízdy, bývá často dáván do protikladu s jejími velkými ztrátami. Je zapotřebí vzít v úvahu, že zatímco pruská jízda stála od 7.00 h do 14.00 h ve skrytu u Mžan a Dubu, byly rakouské záložní jezdecké divize od 10.00 h do 16.00 h vystaveny dělostřelecké palbě. Jejich ztráty v průběhu boje u Střezetic vznikly z větší části křížovou palbou pěchoty a dělostřelectva, naopak pruské ztráty byly způsobeny výhradně rakouskou jízdou. Deset eskadron generálmajora Coudenhove smetlo 13 pruských eskadron, a čtrnáct eskadron prince Holsteina 18 eskadron Prusů s plným taktickým úspěchem.

Přitom zůstává skutečností, že značná masa pruské jízdy do bojů nezasáhla. Díky dopolednímu zmatečnému rozdělení pruského jezdeckého sboru generála prince Albrechta zůstala stranou jeho 1. divize. Rovněž těžká jízda II. armády, Hartmannova jezdecká divize, byla vzdálena bojiště. Hřmotní pruští kyrysníci, udatně se bijící na řadě dobových vyobrazení bitvy, jsou pouhou licencí kreslířů.
V té době, po 16.00 h, doznívalo střetnutí i na císařském levém křídle. Zde se v důsledku úvodního rozhodnutí saského korunního prince Alberta odehrála jakási samostatná bitva saského a rakouského VIII. sboru se dvěma prvosledovými divizemi Labské armády. Oproti bitevní dispozici Albert posunul svůj přední okraj obrany od Bystřice a výšin Třesovic a Popovic k Probluzi a Dolnímu Přímu. Vzdal se tak výhodné terénní čáry a opřel svou obranu o osady s povětšině chatrnými dřevěnými stavbami. Tím rovněž dále zmenšil již tak nedostatečnou hloubku prostoru k Labi a hradecké pevnosti, což při ústupu dále ztížilo manévr vojsk. Ztratil tím i dotyk se sousedním X. sborem rakouského centra.

Jen díky váhavosti a nedostatku invence velitele pruské Labské armády zde nedošlo k nejhoršímu a Herwarth nevyšel na hlavní ústupovou cestu Rakušanů. Kupodivu, na rozdíl od drtivé kritiky velitelů pravokřídelních sborů za Svíb, zde Albertův stejně nebezpečný manévr prochází bez většího hluku. Snad proto, že tuto změnu zbrojmistru Benedekovi alespoň dodatečně oznámil.

Svými výkony však nemůže Albert nadchnout ani po zbytek dne. Dva opakované dílčí protiútoky, vedené proti pruské Cansteinově 15. pěší divizi, spustil pozdě, byly rozhárané a při matném zasazení dělostřelectva. Rakouské části VIII. armádního sboru hrály přitom roli jakési druhosledové a krycí síly, vedené bez přípravy do pasti v Přímském lese. Nakonec saský princ po pádu Probluzi a Přímů nařídil kolem 15.00 h předčasný ústup.

Obě bojující armády se od sebe definitivně oddělily, když se Prusové zastavili na čáře Charbuzice-Bříza-Světí. Nikoli pro "opojení z vítězství", ale proto, že pruská armáda byla prakticky na konci svých sil. První sledy byly krajně opotřebovány a masy nezasazených svazků byly daleko, neschopny dorazit včas na bojiště. Rozehnané části jízdy se sbíraly za pěchotou. Před Prusy, v oblouku táhnoucím se od Plotišť ke Kuklenám a Hříbsku vytvářelo mohutný palebný val více než 25 baterií rakouského dělostřelectva.

Za tímto valem spěchala rakouská armáda k labským přechodům. Tato závěrečná fáze dne je snad nejznámější dramatické líčení hrůz a chaosu armády a jejího boje s vodami vzdutého Labe. Vzniká dojem, jakoby se celá armáda jako jeden houf valila přecpanou komunikací pražské hráze k Hradci Králové, do pasti pevnostního inundačního labyrintu. I zde je však skutečnost mnohem střízlivější.

Ve skutečnosti směřovalo k pevnosti asi 40-43 procent pěchoty. Žádná z jezdeckých divizí a jen asi třetina armádního dělostřelectva. Ostatní síly přecházely po stálých i válečných mostech v širokém pásmu od Lochenic po Vysokou a Bukovinu, části jízdy až u Pardubic. Využití mostů bylo nerovnoměrné a některé byly přetíženy. Přesto se zde dostala vojska bez úhony na druhý břeh.

Skončila bitva, v níž proti sobě stáli houževnatí soupeři, z nichž žádnému nebylo vítězství předem dáno. Výsledek byl dlouho na vážkách, než obě armády dosáhly svých vásledků. Prusům patřilo vítězství a ovládnutí prostoru bojiště. Rakušané vyvedli rozhodující síly Severní armády z hrozícího obklíčení a zachránili je pro další boje.

Prusové se teprve dodatečně dovídali, s jakými obtížemi zápasila císařská armáda před pevností pod krytem svého dělostřelectva. Naopak, zajatí rakouští důstojníci, odvádění do Hořic, s údivem pozorovali cenu vítězství. Pruské jednotky I. armády byly rozpuštěny a promíchány, cesty pokryty těly lidí a koní, vraky povozů a děl. Hornovu a Franseckého divizi tvořilo pár rozptýlených houfů. Vyčerpaní lidé se soustřeďovali u táborových ohňů. Jásot a nadšené holdování dodala až pera pruských autorů. Vítěz zůstal stát se svými masami tři dny na bojišti, neschopen využít svého vítězství.

Bitva u Hradce Králové patří k těm, v nichž nad rolí vojevůdců zaujme na obou stranách výkon prostých vojáků. Těch, kteří tehdy ještě dovedli s plným zaujetím, tak jak jim to přikazovaly vojenské ctnosti, plnit svou těžkou povinnost. Přemnozí z nich za to zaplatili životem. Jim především patří vzpomínka na den 3. 7. 1866.

Mapky I. Schindlerová

© Militaria, Elka Press