V těchto dnech je to právě rok, co Írák anektoval Kuvajt a dal tak podnět k jednomu z nejzajímavějších vojenských konfliktů současnosti. Jaké nové strategické a taktické poznatky lze vyvodit z moderní "bleskové" války, jíž jsme byli poté svědky? Než odpovíme na tuto otázku, zopakujme si stručně časovou posloupnost událostí:

Válka začala ve čtvrtek 17. 1. ve 2.44 hodin ráno útokem letadel z letecké základny v Dahramu a vypálením střel Tomahawk z lodí v zálivu na cíle v Íráku. Začala ve stylu televizních her, omračujíc publikum svou elektronickou precizností. Spojenci bombardovali po pět týdnů postupně různé vojenské cíle: letiště, hangáry, velitelská a řídící střediska, bunkry, shromaždiště vojsk a dělostřelectva, zásobovací linie (především mezi Basrou a Kuvajtem) a uskupení vojsk v Kuvajtu.

Saddám se zdál zaskočen náhlostí a přesností útoku. Překvapivě nereagoval použitím vlastního letectva. Ať již byly důvody jakékoliv, připravil se tak o životně důležitou šanci čelit spojencům a zachovat si možnost vlastního průzkumu a ochrany spojení. Reagoval po svém: zadržováním civilních rukojmí v Baghdádu, mučením a únosy kuvajtských civilistů, vyvoláním ekologické katastrofy v zálivu, týráním válečných zajatců…

Velením operací byl na straně spojenců pověřen generál H. Norman Schwarzkopf a výběr nemohl být šťastnější. Norm totiž vždy tvrdil, že příští rozhodující konflikt se odehraje v této oblasti světa; osm let před bitvou vypracoval scénář podobné války a několik týdnů před vypuknutím bojů vedl nácvik operací pro hypotetický případ přepadu Kuvajtu Írákem! Při plánování operací se řídil americkou vojenskou doktrínou "AirLand". Toto schéma bylo vypracováno jako bitevní plán pro třetí světovou válku. Jeho kořeny sahají do sedmdesátých let, kdy se stratégové NATO snažili vymyslet, jak bránit Evropu proti případnému útoku omračujícího množství sovětských tanků. Řešením bylo stáhnout se za frontu a přitom se snažit narušovat sovětské zásobovací spoje z týlu. Zárodečná studie ukázala, že USA mohou předvídat umístění sovětských tankových jednotek a jejich pohyb směrem k frontě, a že dokonce i skromný úspěch při zpomalení záplavy sovětských posil by mohl mít za následek významné výsledky na bojišti a mohl by rovnováhu sil vychýlit natolik, aby vojenským silám NATO dal dočasnou taktickou převahu…

Ve vojenském arzenálu USA figuruje tato doktrína nejméně od začátku osmdesátých let. Vyžaduje letecké útoky na protivníkovo zázemí, odříznutí jeho zásobovacích spojů, zničení velitelských a řídících středisek a úder na seskupení frontových jednotek za účelem jejich izolace od bitevní linie. Důkladná letecká decimace protivníka před rozhodující pozemní fází se ukázala pro písčitý terén (a také vzhledem k dalším okolnostem) jako rozhodující. Záměrem Schwarzkopfa bylo nikoliv nechat pozemní jednotky vykrvácet pod palbou íráckého dělostřelectva, zoceleného osmi lety války s Íránem ("nechoďte na mne s tím mlýnkem na maso"), ale uplatnit právě popsanou doktrínu. Jakmile spojenci získali naprostou převahu ve vzduchu a jakmile byli přesvědčení o nejméně 20--40 % zpustošení íráckých pozemních sil, zahájili pozemní operace. Křídlovým manévrem, který časopis TIME přirovnal k Hannibalově zničení Římanů u Kann a vrchní velitel Horman Schwarzkopf ke známému manévru v rugby, zahájili v neděli 23. 2. útok na Kuvajt. Začal na frontě o šířce 500 km obchvatem ze západu kolem pravého křídla Íráčanů, klamnými manévry námořní pěchoty z východu (ze zálivu) a hlavním úderem na obranné pozice z jihu. K překvapení spojenců protivník nepoužil tolik obávaných chemických zbraní. Na dálku řízená vozidla a bezpilotní letadla naváděla vojáky k nejslabším článkům obrany. Výbušniny čistily minová pole, buldozery prolamovaly písečné bariéry a tanky a obrněné transportéry projížděly těmito průchody v dlouhých kolonách, dodržujíc zákaz spojení. Zákopy naplněné vodou s vrstvou nafty určenou k zapálení byly buď zapáleny napalmem, nebo zahrnuty zeminou. Během celého stohodinového závěrečného tažení se spojenci vyhnuli boji muže proti muži. Všechny jednotky postupovaly velkou rychlostí až konečně uzavřely kolem Íráčanů kruh - ti se vzdávali ve velkých počtech. Tam, kde se odvážili zaútočit, byli zničeni díky americké technologické převaze či nedostatku vlastních informací o pohybu nepřítele. Značná část írácké vojenské techniky byla zničena i na ústupových trasách do Basry. Kruh se uzavřel ve středu 27. 2. Střelba oficiálně skončila v 5 hodin ráno ve čtvrtek 28. 2. Americké ztráty byly o 5 % nižší, než byl nejnižší odhad Pentagonu; Saddám se dopustil snad všech myslitelných čítankových chyb…

Operace Pouštní bouře (Desert Storm) postavila na hlavu řadu vojenských klišé. Tak především se ukázalo, že američtí generálové nevybojovali nic, co by se podobalo předchozím válkám (ve Vietnamu či Koreji); naopak, bojovali podle scénáře připraveného pro třetí světovou válku v Evropě. Saddám ovšem byl připraven zopakovat konflikt s Íránem z let 1980-1988, a dokonce se zdálo, že si šetří síly na rozhodující pozemní boj frontálních mas pěchoty ve stylu první světové války. Dále: Ve Vietnamu se údajně prokázalo, že válku nelze vyhrát samotnou leteckou převahou - jistě ne nad protivníkem, který bojuje v husté džungli, kde se přesunuje na bicyklech. Letecké útoky v této válce však zničily na 75 % bojové kapacity íráckých frontových jednotek v Kuvajtu a ze zbývajících učinily snadnou kořist. Útočící armáda prý potřebuje převahu 3 : 1, možná 5 : 1, jsou-li obránci dobře zakopáni. Spojenecké síly zahnaly a zničily kombinací palebné síly, rychlosti a lsti írácké jednotky, které nad nimi měly převahu nejméně 3 : 2 a byly výjimečně dobře zakopané. Žádná bitva prý neproběhne podle plánu; závěrečné pozemní operace proběhly přesně podle plánu, s tím rozdílem, že byly ještě rychlejší a lepší, než se očekávalo.

Zdají se mi signifikantní tři poučení z vojenského konfliktu v Perském zálivu: jako bývalý spojař jsem hrdý na to, jak ohromujícím způsobem prokázali Američané význam fungujícího spojení. Ja jedné straně monitorování nepřítele z družic, komputerizace štábní práce, na druhé straně ochromené spojení protivníka dokonce na úrovni rot… Za druhé, přes veškerou převahu technologie nad hrubými počty vojsk je zřejmé, že rozhodujícím činitelem stále zůstává ultimativní biologická zbraň, pěšák. A za třetí: jsem rád, že už mi neběhá mráz po zádech při představě, jak nás tupí stratégové Varšavské smlouvy vedou čelním útokem proti protivníkovi s tak účinnou strategií a tak nadřazenou technologií.

© Militaria, Elka Press