 |
Je léto roku 1970 - přede mnou sedí v křesle starý muž, František Šimek. Za první světové války byl mechanikem rakouského leteckého esa Godwina von Brumovskiho. Jako mechanik zasvětil letectví celý svůj život. Slyším od něj - po letech pátrání - očité svědectví o smrti Bohumila Munzara…
|
"Byl jsem u toho, bylo to 6. června 1922 na letišti Kbely u Prahy. Byly asi dvě hodiny odpoledne, měly se zkoušet tři stroje pro Ministerstvo národní obrany. První byl Š-3, nevím dnes, kdo jej měl zalétávat. Dále tu byl stroj EA 18, ten měl pilotovat Josef Novák. S třetím strojem (BH 3) měl startovat právě Bohumil Munzar. Čas utíkal, nikdo nechtěl nahoru - byla stále mlha. Najednou ke mně přišel Bohumil Munzar a říká: "Františku, já jdu nahoru. Musím být nejrychlejší, mám v tom BMW." Za chvíli se mlha jako zázrakem rozplynula, ale bylo stále ještě kouřmo. Munzar startuje sám… stoupá do výše asi tisíc metrů - výdrž v rovině, najednou přechází do piké s plným plynem. Letoun svištěl jako ďábel, to si nedovedete představit, motor běží na maximum, všichni stojíme bez hnutí - Munzar vybírá stroj asi ve dvou stech metrech, najednou strašný výbuch, stroj se rozpadl ve vzduchu, vidím to dodnes. Stojíme beze slova - zbytek stroje se zarývá do země… Snad ještě tři minuty padají k zemi kousky plátna a překližky. Bohumil Munzar byl mrtev okamžitě - takový pilot, takový gentleman…"
Starý pán se hroutí do sebe a pláče. Padesát roků si pamatoval každý detail tohoto tragického letu svého přítele. Bohumil Munzar zahynul 6. června 1922 na stroji BH 3 firmy AVIA. Působil u této firmy jako zalétávač. Pohřben byl se všemi poctami ve Dvoře Králové, odkud pocházel.
|
Kdo byl Bohumil Munzar? Narodil se 29. 12. 1897, vyučil se elektromechanikem. Po vypuknutí světové války byl 15. října 1915 mobilizován, tedy ve svých osmnácti letech. Byl převelen k leteckému výcviku ve Wiener Neustadt, pokračoval ve válečné škole v Szegedinu a po složení pilotní zkoušky dne 26. července 1917 obdržel rakousko-uherský pilotní diplom (FAI) s číslem 739. Dostává se ihned ke zdecimované letce 55/J, která začala fungovat v červenci 1917 v Pergine; nastupuje v hodnosti desátníka. Létal na stíhačce Albatros D III (Oeffag) série 153.100, 21. března 1918 startoval na tomto stroji se svojí skupinou k útoku na italský upoutaný balón. Z tohoto letu se nevrátil… V seznamu ztrát, vydávaném každý měsíc pro potřebu štábů (Eigentliche namentliche Verluste für den Monat Marz 1918) se za měsíc březen objevuje k tomuto datu následující záznam: č. 32 - Korp. Mucar Gottlieb, Fp. 55/J, 11 Armee, vermisst, 153.100 vom Feindflug nicht zurückgek. (Desátník Munzar Bohumil, nezvěstný, nevrátil se z letu proti nepříteli.)
|
 |
Další zpráva o Munzarově osudu je v knize Die Albatros-Oeffag Jagdflugzeuge der K. u. K. Luftfahrtruppen (Peter Schiemer, Gratz 1984) na straně 159:
153.100 - polní pilot Bohumil Munzar po útoku na upoutaný balón a po leteckém souboji pěti strojů D III Albatros a letouny Sopwith "Camel" 66. britské letky sestřelil ve spolupráci s Fwbl. Běhounkem 1 Sopwith. Munzar přistál nezraněn za italskými liniemi a vstoupil do čs. legií na italské straně a bojoval proti c. a k. armádám. Ppor. Jerrard od 66. britské letky hlásil pro tento den sestřel jednoho Albatrosu D III…)
Munzara však nesestřelil poručík Jerrard. Také druhá část informace je poněkud nepřesná. Munzar skutečně vstoupil v Itálii do čs. legií (12. srpna 1918) a samozřejmě chtěl k letectvu. Čs. legie však byly v Itálii de facto uznány teprve v květnu 1918 a protože Italové byli velmi nedůvěřiví, požádal Munzar vedení čs. legií o převelení do Francie. Bylo mu vyhověno a Munzar vstoupil do legií ve Francii. Nikdy však ve Francii nelétal. Na vyplnění všech formalit bylo pro českého pilota na sklonku války již příliš pozdě, zvláště když vlastně celou válku sloužil u rakouského letectva… Bohumil Munzar tudíž nikdy nebojoval proti svým kolegům v rakouské armádě.
 |
Po válce, po návratu z Francie, byl Bohumil Munzar zařazen dnem 8. 9. 1919 do činné vojenské služby jako pilot u 1. leteckého pluku v Olomouci. Demobilizován byl dnem 15. 12. 1920 a stal se zkušebním pilotem v továrně AVIA. Zde podepsal smlouvu o osudovém zalétání stroje BH 3…
|
Kdo vlastně Munzara v Itálii onoho 21. března 1918 sestřelil, objasňuje válečný deník italského leteckého esa Silvia Scaroniho. Podrobný popis události je uveřejněn v jeho knize Impresioni e Ricordi di Guerra Aerea (Řím 1922). Incidentu je věnována následující obsáhlá pasáž:
"…můj bratr Annibale, který byl nasazen u dělostřelectva v údolí Astico mě několikráte sděloval, že každé ráno nad jejich pozicemi prolétávají nepřátelské letouny, provádějí krátký let nad Thienne a potom se vracejí - vesměs vždy nikým neobtěžovány. Rozhodl jsem se to prověřit a vydal jsem se jednoho rána se svojí "dvojkou" Michettim - a spolu jsme startovali. Křižovali jsme asi 1,5 hodiny nad údolím Astico, ale nesetkali jsme se s nikým. Vrátili jsme se tam příští den a ještě několikráte, ale výsledek byl nulový.
Můj přítel Michetti protestoval energicky proti těmto letům k ničemu a neustále mě přesvědčoval, abychom toho nechali, že je to mánie mého bratra a nakonec moje také. Nechal jsem jej povídat, ale každé ráno, když jsem lezl do svého stroje, vyběhl ze své ubikace a letěl se mnou; vždy strašně nadával, že dnes je to právě naposledy.
Dne 21. března 1918 jsme byli ve vzduchu již skoro 2 hodiny a to ve výši 6000 metrů, promrzlí na kost. Kolem mě prováděl Michetti svoje akrobatické kreace, čímž naznačoval, co si o mně myslí a co všechno se sesype na moji hlavu, až přistaneme - ale dnes jsem měl mít štěstí. Viděli jsme 6 nepřátelských letounů hluboko dole, jak letí k naší linii směrem na Caldonazzo přes údolí Sugana. Letěli jsme k nim, stále od slunce; byly to Albatrosy D-III, stíhače, a jejich sestava byla jasná. Ten vpředu měl nějaký speciální úkol a ostatní byly jeho doprovod…
Bylo to jasné, šest proti dvěma - jsou o mnoho silnější, takže náš útok může být jen jeden a tak prudký, aby se poměr sil vyrovnal.
|
Michetti byl dosti daleko, ale věděl o nich. Vystřelil jsem ze signální pistole, pochopil a přisunul se ihned ke mně - oba jsme byli stále ve směru od slunce a nepozorováni. Rakouská patrola letěla směrem k Asiago - a tam se houpal ve výši asi 1000 metrů náš upoutaný balón, to byl zcela jistě cíl útoku celé letky Albatrosů, to jsme pochopili okamžitě… Museli jsme tedy upozornit obsluhu naší "klobásy", aby ji rychle stáhli - tedy jedině útokem shora - a na Albatrosy a to co nejdříve, než půjde první z nich do toho, ten který byl níže a vpředu.
|
 |
Můj plán byl jasný a jedině možný - abychom zachránili "klobásu" - útok! Ale v tom okamžiku začal vedoucí letoun nepřátelské formace, následován dalšími pěti letouny, svůj manévr a nám nezbýval již žádný čas na koordinaci -- potlačil jsem Hanriota a padal dolů…
Spolupráci Michettiho jsem ponechal na jeho inteligenci - můj stroj se rozhvízdal, trochu jsem stáhl plyn, -- a zmáčkl spoušť obou kulometů. Kropil jsem pětici Albatrosů od konce a dostihl jsem vedoucí stroj v momentě, kdy začal střílet na balón. Povolil jsem prst na spoušti, oprava a znovu jsem zmáčkl, vybírám asi 20 metrů za jeho ocasem. Schytal to všechno, vím, že byl zasažen - prudké vybrání a zatáčka, ostatní se rozprchli a letěli maximální rychlostí ke svým liniím. To byl zřejmě zásah Michettiho, který provedl totéž co já - rakouští piloti si asi mysleli, že je nás přesila.
Albatros, který jsem zasáhl, letěl stále rovně, ale bylo jasné, že se snaží otočit a letět také domů - byl jsem ale ihned za ním a dostal druhou dávku - letoun vzplanul a v témže okamžiku se dotknul země dost velkou rychlostí, byla tam nějaká skála, začal rolovat po zemi a zastavil se v malém údolíčku, Cascina Zocchi. Letěl jsem domů, tady již nebylo ničeho třeba…
Za několik hodin jsem byl na místě, kde Albatros havaroval a najednou jsem potkal dva karabiniery, kteří vedli nějakého člověka. Měl leteckou kombinézu, a tak jsem se ptal, kdo to je. Nikdy bych si nepomyslel, že by to mohl být pilot Albatrosu, kterého jsem ráno sestřelil. Ale byl to on - nemohl jsem věřit svým očím, jeho letoun přeci hořel a zřítil se snad z výšky 50-100 metrů a valil se po skále dolů. Pilot kráčel rychle a za chvíli stál přede mnou. Jeho kombinéza byla zepředu odřená… Věděl okamžitě, že jsem ten, kdo jej dostal, protože po mně střelil pohledem. Šli jsme spolu na štáb divize, který byl nedaleko. Byl jsem rád, že jsem tam našel por. Angeliniho, který sloužil v rozhovoru mezi mnou a pilotem jako tlumočník.
Poručík Angelini nás oboustranně představil a řekl mu, že jsem to já, kdo ho sestřelil. Pilot si mě prohlédl znovu od hlavy až k patě - a mluvil s Angelinim. Ten mi přeložil, že pilot mě vyslovuje uznání za perfektní sestřel. Za rozmluvy to přece jen chvíli trvalo, než se pilot stal družnějším a přátelštějším - vyjadřoval se velmi kriticky o svých kamarádech, kteří prostě uletěli při prvním našem útoku a řekl mi, že by to pro nás nebylo tak lehké, kdyby namísto rakouských pilotů s ním letěli Češi!!! Jeho rozhořčení bylo zcela oprávněné - protože po prvním útoku na jeho patrolu neměl možnost se přesvědčit, že jsme byli jen dva! Měli jsme omezenou dobu rozmluvy a tak jsem mu nakonec nabídl, že jej svezu do sběrného tábora, který byl asi 10 km od nás, u Marostica. Když jsme jeli kolem štábu, kde byl balón, na který český pilot zaútočil, bylo již několik děr v jeho plášti zalepeno. Díval se na něj dlouho a s úsměvem - potom se otočil, díval se na mě, balón stoupal. Odvezli jsme pilota do Marostica, tam si svlékl svoji částečně ohořelou kombinézu a vešel do tábora. Otočil se, zvedl ruku a usmál se - viděl jsem jej naposled…"
Takový tedy byl válečný osud a smrt českého pilota Bohumila Munzara.
© Militaria, Elka Press